Tomáš (51): Jsem hrdý na svou dceru, že pomáhá ostatním. Ale když chtěla ubytovat chlapa, co vylezl z vězení, zakázal jsem jí to

Jednou jsme měli doma šest koček a pět psů. Nebyl jsem z toho nadšený, protože starat se o takovou smečku bylo složité, i když jsme bydleli v rodinném domě. Ale nestěžoval jsem si. Po smrti manželky jsem si slíbil, že udělám všechno pro to, aby byla moje malá dcerka Natálie šťastná. A pokud ji zachraňování zvířat dělalo šťastnou, bylo mou povinností podporovat ji.

Kdykoliv přinesla domů dalšího opuštěného psa nebo kočku, obvolával jsem přátele a známé, abych pro ně našel nový domov. A když se to nepovedlo, šel jsem bez váhání do obchodu koupit novou deku a pytel granulí.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (55): Dcera se chtěla vrátit domů na pár dní, ale už u mě zůstala. Cítím, že je za tím víc než jen ztráta práce

Podporoval jsem svou dceru

Když Natálie vyrostla, její srdce se otevřelo i potřebám lidí. Zapojila se do charitativních organizací pro mládež. Sbírala peníze na léčbu nemocných dětí, pomáhala hendikepovaným a seniorům, dokonce chodila číst pohádky do nemocnic.

Na jednu stranu jsem na ni byl hrdý, protože většina dětí jejího věku se zajímala jen o sebe. Na druhou stranu jsem měl obavy. Bál jsem se, že kvůli tomu věčnému pomáhání zanedbá školu a nedostane se na vysněnou psychologii. Těmto aktivitám obětovala téměř všechen svůj volný čas. Často jsem jí chtěl říct, aby zpomalila a soustředila se víc na sebe, ale mlčel jsem. Věděl jsem, že jí to přináší obrovskou radost.

Proto jsem ji dál podporoval, jak nejlépe jsem uměl. Doprovázel jsem ji při sbírkách na ulici, nosil těžké tašky s nákupy pro nemocné seniory a bez řečí ji vozil do nemocnice na dětské oddělení. Přiznám se, že jsem na to po dlouhém dni v práci někdy neměl chuť ani sílu, ale zatnul jsem zuby.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (45): Dcera otěhotněla ve dvaceti a chce, abych šla na mateřskou dovolenou. Vím, že to bude nad mé síly

Její štěstí pro mě bylo nejdůležitější

Navzdory mým obavám si Natálie našla čas na učení a dostala se na psychologii. Myslel jsem, že se hned vrhne do studentského života. Vzpomínal jsem, jaké bezstarostné období to bylo pro mě. Ale ona se místo toho stala dobrovolnicí v organizaci, která pomáhala lidem v krizi. Po škole se setkávala se ženami prchajícími před tyranskými manžely, s bývalými alkoholiky a narkomany nebo dokonce s propuštěnými vězni.

Pomáhala jim hledat práci, bydlení, vyřizovala právní pomoc nebo je prostě povzbuzovala. Nebyl jsem z toho nadšený. Nejprve jsem se bál o její bezpečí a později i o její zdraví. Ale jako obvykle, neprotestoval jsem. Dokonce jsem jí slíbil, že ji podpořím, jak jen budu moct. A svůj slib jsem dodržel.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (40): Dcera byla závislá na sociálních sítích. Našla jsem skvělý způsob, jak to změnit

Tohle už bylo na mě moc

Jednou jsem se večer vrátil z práce hladový jako vlk, protože jsem celý den neměl čas ani na svačinu. Doufal jsem, že na mě Natálie čeká s večeří. Místo toho jsem ji našel na půdě, kde luxovala staré křeslo.

„Co to děláš?“ podivil jsem se.

„Chci to tady trochu uspořádat. Připravuji pokoj pro našeho nového nájemníka,“ usmála se.

Neměl jsem v plánu půdu pronajímat, takže mi hned naskočila varovná kontrolka. „Jakého nájemníka? Neříkej mi, že sem chceš někoho nastěhovat!“ zvýšil jsem hlas, protože alarm v mé hlavě začal řvát.

„Ne někoho, ale člověka v nouzi. Nemohla jsem mu najít žádné bydlení, tak jsem mu nabídla, že zůstane u nás.“

„A nenapadlo tě nejdřív se mě zeptat?“ vydechl jsem a snažil se zůstat klidný.

„Myslela jsem, že nebudeš proti. Pamatuješ, jak jsem jako dítě nosila domů zatoulané kočky a psy? Nikdy jsi neodmítl.“

„To je pravda, ale netušil jsem, že zajdeš takhle daleko! Nemůžeš sem zvát každého, kdo nemá kde bydlet!" kroutil jsem nad její nezodpovědností hlavou. „A kdo to vlastně je? Nějaká žena, která utekla před despotickým manželem?“ zeptal jsem se.

„Ne, je to mladý kluk. Martinovi je dvacet a právě vyšel z vězení...“

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (45): Dcera udělala průšvih. Teď nás celá vesnice nenávidí a nejraději bych se odstěhovala

Nedovolím jí to

Nemohl jsem tomu uvěřit. Moje dcera chce domů přivést zločince? Někoho, kdo by nás mohl okrást, možná nám i ublížit? A myslí si, že s tím budu souhlasit? Byl jsem tak šokovaný, že jsem ani nedokázal promluvit.

„Je to dobrý, citlivý kluk,“ pokračovala, povzbuzená mým tichem. „Jen měl těžké dětství. Rodiče se o něj nestarali, protože pili. Dostal se do špatné společnosti, začal krást a nakonec prodávat drogy. Chytili ho a dostal šest let. Teď chce začít znovu, dokončit školu, najít si práci…“

„A ty tomu věříš?“ pronesl jsem zoufale.

„Proč ne? Studuji psychologii a...“

„A já ti připomínám, že jsi teprve ve druhém ročníku. To z tebe nedělá odborníka na lidi. Ten kluk ti lže.“

„Jak to víš? Ani ses s ním nesetkal!“

„A ty ano?“

„Ano, mluvila jsem s ním několikrát. Viděla jsem, jak se mu leskly oči, když mi vyprávěl o svém životě. Věřím mu.“

„Máš dobré srdce, Natálie, ale tohle už je moc...“ kroutil jsem hlavou. Zakázal jsem jí přivést toho chlapa k nám domů.

Od té doby se mnou Natálie nemluví. Bolí mě to, ale nemůžu ustoupit. Dobrota je ctnost, jenže musí mít své hranice...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (44): Naše dcera nezvládla stěhování na vesnici. Začala se sebepoškozovat a my museli jednat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.