Facebook
Instagram
Paní Eva ochotně souhlasila s tím, že se k ní na nějakou dobu nastěhuje její dcera Vilma. Jenže když se z dnů staly týdny a pak i měsíce, začala se ptát, co se vlastně děje.
Když mi Vilma zavolala pozdě večer, hned jsem věděla, že se něco děje. Tón jejího hlasu mi připomněl chvíle, kdy přicházela ze školy s pláčem, protože nějaká věc nevyšla podle jejích představ. Ihned jsem jí nabídla, aby přijela ke mně.
Dcera se nastěhovala ke mně
„Mami, přišla jsem o práci,“ řekla těžce, jako by ta slova vážila tunu.
Chvíli jsem seděla mlčky a snažila se to vstřebat. Práce pro ni znamenala všechno. Vilma byla ambiciózní a odhodlaná, věděla jsem, že úspěch v kariéře je pro ni důležitější než cokoliv jiného. Tohle pro ni muselo být velké zklamání.
„Zůstaň pár dní u mě, odpočiň si,“ navrhla jsem a snažila se nedat najevo lítost. Jak ji znám, určitě by jí to vadilo.
Pár dní se změnilo v pár týdnů. Když přijela s jedním kufrem, byla jsem si jistá, že je to jen krátká pauza, než se znovu postaví na nohy. Vilma nikdy nepatřila k těm, kteří by dlouho zaháleli. Byla zvyklá zvládat věci sama. Ale tentokrát to bylo jiné.
Vilma se ani po pár týdnech nevracela ke svému obvyklému režimu. Vždy vstávala brzy, teď trávila většinu dne v posteli, projížděla telefon nebo sledovala televizi. Jako by pro ni nic jiného nemělo smysl.
Ptala jsem se, jestli si už hledá něco nového. Pokaždé odpověděla to samé: „Ještě nejsem připravená, mami. Dej mi trochu času.“
Samozřejmě jsem jí ten čas dopřála. Vždyť je moje dcera. Ale cítila jsem, že za tím není jen práce. Vilma prožívala něco hlubšího, něco, co mi nechtěla prozradit.
Musela jsem zjistit víc
Jednoho rána jsem vešla do kuchyně a našla Vilmu sedící u stolu. Popíjela kávu a zírala z okna, jako by se snažila zahlédnout něco v dáli. Zdálo se, že je vyčerpanější než obvykle. To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že musím zjistit víc.
„Vilmo, něco se děje, že?“ zeptala jsem se a posadila se naproti ní.
Neodpověděla hned, jen pomalu zvedla oči, jako by váhala, jestli mi má říct pravdu. „Mami, já...“ začala a pak zmlkla.
„Nejde jen o práci, že?“ nadhodila jsem. Snažila jsem se být co nejjemnější, ale také vytrvalá. „Mám o tebe starost.“
V jejích očích se objevilo něco, co jsem už dlouho neviděla. Připomnělo mi to Vilmu v pubertě, když si problémy nechávala pro sebe, dokud nebylo pozdě.
„Já jen...“ začala znovu. „Nevím, jak to říct...“
Mlčela jsem, dala jí prostor. Věděla jsem, že cokoli řekne, bude to pro ni těžké.
„Přišla jsem o všechno...“ řekla po chvíli.
Pravda vyšla najevo
„S Jankem to taky neklapalo,“ dodala tiše a já cítila, jak mi začíná bušit srdce.
Janek... Od chvíle, co Vilma přijela, se o něm vůbec nezmínila. Chodili spolu pět let a vždy jsem si myslela, že jim to klape. Ne dokonale – nikdo nemá dokonalý vztah – ale dost na to, že spolu plánovali budoucnost.
„Co se stalo?“ pokusila jsem se mluvit klidně, i když ve mně rostl neklid.
„Nebyla to jedna věc,“ odpověděla a pohrávala si s hrnkem. „Prostě jsme se od sebe začali vzdalovat. Každý z nás žil svůj vlastní život. On pořád pracoval a já... No, cítila jsem se osaměle, i když byl vedle mě. A pak už to prostě přestalo dávat smysl.“
Snažila jsem se srovnat si myšlenky. Vždycky jsem si myslela, že Vilma a Janek tvoří sehraný pár, že mají společné cíle a sny. A teď najednou zjišťuji, že všechno se rozpadlo.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala jsem se.
„Protože jsem si myslela, že to přejde,“ odpověděla po chvíli. „A pak, když jsem přišla o práci, všechno se na mě sesypalo. V tu chvíli můj život ztratil smysl. Práce, vztah... všechno přestalo mít význam.“
Seděly jsme mlčky a já se to snažila vstřebat. Mrzelo mě, že se mi s tím rozhodla svěřit až teď.
Chtěla jsem ji motivovat
Týdny ubíhaly a Vilma stále žila pod mojí střechou. Snažila se něco změnit, ale změna nepřicházela snadno. Začala procházet nabídky práce, jenže žádná jí nepřišla dost dobrá. S Jankem už vůbec nemluvila. Cítila jsem, že uvnitř velmi trpěla, i když se to snažila skrýt.
Jednoho večera jsem to už nevydržela. Musela jsem to téma otevřít, protože Vilma uvízla na místě, ze kterého se nedokázala vyhrabat sama.
„Vilmo, musíš s tím něco udělat,“ začala jsem jemně, ale rozhodně. „Nemůžeš žít v tomhle prázdnu.“
„Vím, mami,“ odpověděla tiše. „Ale není to tak jednoduché. Všechno, co jsem měla, se rozpadlo.“
„Ale to neznamená, že se musíš usadit v těch troskách,“ dodávala jsem jí odvahu. „Vím, že to máš těžké, ale musíš začít něco dělat. Cokoliv. Co třeba nějaká terapie? Nebo nový kurz? Cokoliv, co ti pomůže jít dál.“
Bylo mi jí líto
Viděla jsem, jak zatnula zuby a v očích se jí objevily slzy. Byla to ta Vilma, kterou jsem znala – nechtěla ukazovat slabost, ale někdy se to prostě nedalo skrýt.
„Možná máš pravdu,“ zašeptala. „Možná bych měla něco udělat. Ale... mám strach, mami. Bojím se, že už mi nic nevyjde.“
To bylo ono. To byl ten skrytý strach, který ji držel ve stavu beznaděje. Strach z neúspěchu, z toho, že život se už nevrátí do správných kolejí.
„Všichni se něčeho bojíme,“ odpověděla jsem tiše. „Ale nesmíš dovolit, aby tě ten strach paralyzoval. Vždycky jsi byla silná, Vilmo. Silnější, než si myslíš...“
Seděly jsme mlčky a já cítila, jak tahle konverzace začíná něco měnit. Ne hned, ale pomalu, krok za krokem. Někdy je třeba dát někomu čas, aby sám viděl, že cesta existuje.
Po nějaké době moje Vilma znovu nalezla svou sílu. Má práci na částečný úvazek, opět chodí ven mezi lidi. Přestala se vyhýbat rozhovorům o Jankovi, i když o něm nemluví moc často. Je těžké sledovat, jak se pokouší začít znovu žít, ale zároveň už vím, že se jí to povede...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Související články
