Sny jsou běžnou součástí lidského života. Některé bývají příjemné, jiné podivné. Existuje však i skupinka takových, jaké lze nazývat děsivými. Violeta na sny nikdy nevěřila a považovala je za hloupost. Zvlášť takové, o nichž se mezi lidmi hovoří jako o tzv. věšteckých…
Můj příběh je trochu komplikovaný, proto jej zkusím vyprávět pohromadě. Už od střední jsem měla ve své blízkosti dva diametrálně odlišné přátele. Spolužačku Hanku a pak rodinného přítele Igora, který k nám docházel na kávičku a brával mě ven za kulturou. Jenže zatímco Hanka představovala vrstevnici ze třídy, Igorovi bylo v den našeho prvního seznámení přes šedesát. Ovšem i navzdory hluboké věkové propasti, jsme si často rozuměli v ledasčem lépe, než dva vrstevníci…
Našla jsem v něm skvělého přítele
Igor byl vysokoškolský pedagog, jehož specializaci představovala etiketa čili tzv. protokol. Už z jeho povolání tudíž tak nějak automaticky vycházelo uhlazené chování a elegantní styl oblékání. V době, kdy jsem ho poznala, by mi mohl hravě hrát dědečka, přesto jsem v něm našla spíše skvělého přítele, který nejen poradí, ale i pomůže, ať už se děje cokoliv. Jeho odlišný zjev byl motivující, především k tomu, že být elegantní a slušný se v životě vyplácí. Možná ne v každé situaci, ale člověk se na druhou stranu nemusí bát hrdě pohlédnout do zrcadla.
Sny jsem nikdy nebrala moc vážně
Hanku jsem měla „po ruce“ přes týden ve škole. Ta zase sdílela veškerá má dívčí tajemství, sny i tužby. Dost jsme toho o sobě věděly, ale jedna věc nás přece rozdělovala. Víra ve sny, lépe řečeno ve sny věštecké.
„Včera se mi zdálo, že mě Dalibor políbil. Takže oči na stopkách, co když se to fakt stane?!“ vysvětlovala Hanka jednou na zastávce tramvaje. Jenže její Dalibor byl náš učitel a pravděpodobnost, že by se něco takového stalo, nerovnala se ani procentu.
„Sen je sen, teď je den,“ mávla jsem rukou, zatímco Hanka šílela. Ne, snům jsem nikdy nevěřila, ať už šlo o romantické, kdy mě „balil“ jistý hollywoodský herec či naopak o nepříjemné, jako když můj vůz zapříčinil na křižovatce autonehodu. Nehoda ani herec naštěstí nikdy nepřišli. Zkrátka a dobře, sny jsou jen podivnou syntézou představ mozku. Anebo ne?!
Měla jsem k němu zvláštní vztah
Od dob středoškolských lavic uteklo mnoho let. Zatímco Hanka odešla na Slovensko a skoro se nevidíme, Igor s naší rodinou přátelil dál. Brával mě na různé kulturní akce, seznamoval s lidmi, což se hodilo především v době prvního zaměstnání.
Po letech jsem si k němu našla zvláštní vztah. Sice jsem do něj nebyla nikdy zamilovaná, ale v nitru mi byl čímsi jako druhým otcem nebo možná opravdu dědečkem, protože otcové mých rodičů zemřeli dříve, než já přišla na svět. Čas ubíhal. Jenže nedávno přišel šokující okamžik.
Měla jsem ošklivý sen, který se bohužel vyplnil
Není to dlouho, co se mi zdál ošklivý sen, ve kterém umíral jistý člověk. Tvář nešla rozeznat a jediné, co převládalo zřetelně, byl stres a smutek. Probudila jsem se uprostřed noci na posteli a srdce mi bušilo tak, až jsem se vlastní smrti bála i já. Pocit, jaký jsem ještě nikdy předtím nezažila, byl paralyzující. To bušení nešlo zastavit…
Až ráno přišel klasický přístup. „Jen hloupý sen,“ zamumlala jsem a šla do práce. Dny plynuly, jenže brzy nato přišla skutečně šokující zpráva. Igor, můj letitý přítel náhle zemřel. Jak a kdy? Shodou okolností přesně v den, kdy mě onen sen přepadl a příčinu smrti představoval masívní infarkt... Náhoda? Pořád myslím, že ano, ačkoliv právě tato zkušenost mě znovu přinutila, zamyslet se, zda nemůže „cosi“ mezi sny a realitou existovat. Hanka měla jasno…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.