Žaneta (31): Nemůžeme žít ani spolu, ani bez sebe. Obě varianty mě ničí a nikdy nebudu spokojená

Roman (35) ve mně vyvolává nejhorší „já“. Hádáme se a nemůžeme se vystát. Po každém rozchodu to s námi jde z kopce a honem se k sobě zase vracíme. Nemůžeme bez sebe být, milujeme se, ale vztah je jen o hádkách a nadávání.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (33): Přítel se vůbec neumí hádat a mě to rozčiluje. Když má dojít k diskuzi, přestává komunikovat a odchází

Jen se hádáme

Hovor od Romana už beru předem vytočená. Vím, že něco hledá, má nějakou výčitku anebo mi rovnou vynadá. „Tak co je, pracuju,“ začínám obvykle. I když mi třeba Roman volá „v dobrém“, nakonec náš telefonát vždycky sklouzne k nepříjemnému tónu. „Říkala jsem ti to stokrát,“ zuřím, protože si chce zase něco ověřovat. „Aby ses nepo...,“ usadí mě a já se pokaždé naštvu.

Žádný z bývalých partnerů ve mně nevyvolával takovou hádavou náladu, jako Roman. Ale ani tolik lásky a vášně. Milujeme se k zbláznění a neustále se dohadujeme. Je to k zešílení. Už si nepamatuji víkend, kdy bychom se nepohádali. Často jsme sprostí jako ten dlaždič, sousedé si o nás asi myslí hrozné věci. Sladké usmiřování na sebe sice nikdy nenechá dlouho čekat, přesto je taková rutina poměrně vyčerpávající.

Jednou jsem toho všeho měla po krk. Roman mi zkazil narozeninovou oslavu, urazil se a choval se jako malé děcko. Došlo mi, že stárnu a mít rodinu v takovém toxickém vztahu by byl skoro zločin. Sebrala jsem všechny síly a s Romanem jsem se rozešla. Nebylo to jednoduché, on totiž vůbec nebral rozchod vážně. Myslel si, že mi jen něco přelétlo přes nos.

Mohlo by Vás zajímat:

Tamara (29): Poslední dobou vedu nerovný boj. Tchán s tchyní radí manželovi, jak mě při hádkách uzemnit

Jeden bez druhého jsme se jen trápili

Byly to krušné časy, zhubla jsem deset kilo a život mě netěšil. Myslela jsem si, že se mi bez všech těch hádek uleví, ale nebylo tomu tak. Cítila jsem se hrozně i po několika měsících. Pak jsem se setkala s Romanem a ten taky vypadal velmi špatně. Dokonce měl slzy na krajíčku.

Ukázalo se, že se bez sebe oba jen trápíme. Promluvili jsme si o tom, co všechno by bylo třeba změnit, pokud bychom se k sobě měli vrátit. Připadalo mi, že je ta debata poprvé v životě rozumná. Oba jsme museli uznat, že se k sobě nechováme jako milující pár. Spíš jako staří manželé, co se nenávidí.

Po návratu k Romanovi bylo vše zalité sluncem zhruba týden. Pak se to pomalu vracelo do zajetých kolejí. Musela jsem konstatovat, že se vlastně nic nezměnilo. Opět jsme po sobě vyjížděli, dělali ty samé chyby, provokovali jeden druhého k nepříčetnosti. A znovu jsem uvažovala o rozchodu.

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (44): Žít pod jednou střechou s mojí hádavou sestrou bylo peklo. Rozhodl jsem se, že odejdu, přestože dům je i můj

Rozchody nic neřeší

Rozchodů a návratů jsme spolu s Romanem zažili už několik a nikam to nevedlo. Když jsme spolu, nedá se to vydržet. Když jsme od sebe, je to také k zešílení a Roman mi moc chybí.

„Ani spolu, ani bez sebe. Jako já s dědou. Musíš si určit, která varianta je ta horší,“ poučila mě babička. Možná má pravdu. Musím si vybrat menší zlo. Anebo by to možná vyřešil někdo úplně nový. Jenže já Romana opravdu miluju, i přes veškerou „Itálii“.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (37): Už toho mám dost. Při každé hádce na mě manžel vytahuje staré křivdy