Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Zdeňka vždy snila o tom, že se stane matkou. Překonala nespočet překážek, aby si svůj sen splnila. Ve chvíli, kdy se vyskytla naděje naplnění, zasadil ji manžel osudovou ránu a zničil všechno, v co ještě doufala.
Sotva jsem odmaturovala, měla jsem jasno, chtěla jsem se vdát a založit rodinu. Touha stát se mámou mě provázela na každém kroku. O rok později jsem se vdala, ale manželství skončilo, protože Jirka se na dítě jednoduše necítil. Nechtěli jsme se vzájemně brzdit, a tak jsme se rozhodli jít každý svou cestou. Ve druhém manželství s Petrem jsem byla opatrnější, vybírala jsem pečlivěji a věřila, že tentokrát budou naše společné touhy a cíle skutečně sladěné.
Bylo nesmírně těžké přijít do jiného stavu
S Petrem to šlo jak po drátkách. Měli jsme jasně stanovené cíle, koupili jsme si byt, každý z nás se věnoval své kariéře a zároveň jsme se pokoušeli o dítě. Nemohla jsem být šťastnější, jen kdyby to otěhotnění bylo snadnější. Když už se to povedlo, bohužel jsem po několika týdnech potratila.
Podstoupili jsme všechny možné testy a začal se tak trochu hon na čarodějnici. Petr měl všechny výsledky v pořádku, ale já jsem se stále potýkala s problémy. Bylo to opravdu těžké, nejen otěhotnět, ale také těhotenství udržet. Nakonec jsme se rozhodli pro umělé oplodnění. A pro jistotu jsem si nechala také zmrazit oplodněná vajíčka, třeba pro případ náhradní matky.
Ztratila jsem poslední naději na přirozené početí
Psychika byla na pokraji zhroucení a s každým neúspěšným pokusem jsem propadala do stále hlubších depresí. Největší rána přišla, když mi lékaři oznámili, že mé vaječníky začaly selhávat kvůli závažnému syndromu polycystických ovarií a opakovaným cystám, které vedly k jejich nevratnému poškození. Museli mi operativně odstranit oba vaječníky a později dokonce i dělohu. Bylo to, jako by se mi zhroutil celý svět.
Tato situace mě dovedla až k rozhodnutí podstoupit léčbu na psychiatrii. Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že mé mateřství je nenávratně ztraceno.
Stále ve mně zůstávala naděje
Během léčby jsem měla ještě jednu naději, byť složitější, ale stále přítomnou. Mohla jsem se pokusit najít náhradní matku. Rozhodla jsem se promluvit si s Petrem o tom, jak se cítím, a zda bychom tuto cestu nakonec neměli zkusit.
„Jsi si jistá? Víš, kolik to bude stát? A hlavně, nejsme v Americe, bude to hodně složité,“ řekl. Měl pravdu ve všem. Ale touha mít vlastní dítě byla silnější. „Peníze seženeme, hlavně ať jsme v tom spolu,“ odpověděla jsem.
Petr nebyl nadšený, to bylo z něj cítit. Měla jsem pocit, že se mezi námi vytváří vzdálenost. I přesto mě hřál pocit, že mám odložená oplodněná vajíčka a že stále existuje nějaká naděje.
Přišla další osudová rána
Asi po dvou týdnech, co jsem si sehnala všechny možné informace a s vidinou nové naděje se vrátila do života, přišel Petr s nečekaným oznámením, že se chce se rozvést. „Proč, proboha?“ zeptala jsem se šokovaně. „Už k tobě nic necítím a jsem s tebou nešťastný. Společný život mi nepřináší žádnou radost. Jsem zamilovaný do jiné ženy a chci s ní být,“ odpověděl bez emocí.
Nemohla jsem popadnout dech. Přesto ve mně zůstala jedna palčivá otázka: „A co to dítě, které jsme plánovali?“ Petr byl na to připravený. „Nechci to dítě, a ty mě nemůžeš nutit. Ptal jsem se právníka, nemůžeš použít vajíčka. Jsou vlastnictvím nás obou a já s tím nesouhlasím.“
Ta slova mě srazila na úplné dno. Petr mě opustil a zničil poslední střípky mé naděje. Nevím, kolik času od té doby uběhlo, ale našla jsem nový směr. Pracuji v dětském domově, kde se snažím každý den rozdávat lásku a péči dětem, které ji od svých rodičů nikdy nedostaly. I když jsem ztratila vlastní sen o rodině, pomáhat těmto dětem mi dává nový smysl života.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
