Facebook
Instagram
Mnozí se jí bojí, raději o ní nemluví nebo dokonce dělají, jako by nebyla. Přitom potká každého z nás. Jak se s odchodem, zejména našich blízkých, vyrovnávat, probrala moderátorka Bára Hlaváčková s terapeutkou Eliškou Syrovátkovou v rámci otevírání ženských tabu v pořadu LifeTalk.
Celý měsíc červen se moderátorka Bára Hlaváčková věnovala tématu úmrtí dítěte. Prvním hostem pořadu zabývajícím se ženskými tabu byla Miss Natálie Kočendová, která porodila mrtvé miminko v šestém měsíci těhotenství.
Ve druhém rozhovoru otevřela téma paliativní péče lékařka Staníčková. Ta poskytla pohled z druhé strany a odtabuizovala proces, kterým se svým týmem rodiny v takto těžké situaci provází. V minulém týdnu jste si mohli přečíst příběh předčasně narozených dvojčátek, která neměla moc nadějí pro přežití, ale bojovala tak silně, že si své místo na světě vybojovala.
V dnešním rozhovoru se na úmrtí miminka, člena rodiny i velmi blízkého člověka, podíváme z pohledu terapeutky Elišky Syrovátkové. "Na smrti je nejdůležitější se nechat vést tím umírajícím, co on potřebuje, protože je to jeho smrt. Nebát se ptát, jak to chce, jak to cítí a respektovat," říká v rozhovoru pro Lifee.cz.
O smrti je důležité mluvit
Máme o smrti během života mluvit?
Určitě.
A s kým a jak?
Se všemi a pořád.
A jakým způsobem o ní máme mluvit, jakože je součástí našeho života? Někdo má plány a představy o tom, jakou chce mít svatbu, měl by mít představu i o tom, jak by chtěl umírat?
Určitě a možná i to, co by chtěl potom. Někdy je pro pozůstalé hrozně dobré, když vědí, co si ten jejich zemřelý přál.
Jak mluvit s dětmi o smrti? Pro rodiče je to mnohdy těžké, když odcházejí, ale jak to komunikovat s dětmi?
Pro děti je to taková vlastně samozřejmost, když jim to dospělý přiblíží, tak jako cokoliv jiného. Tak jako je pro ně samozřejmé to, že mají uši, tak si všimnou například druhotných pohlavních znaků a mají období, kdy řeší, kdo má pipinku a kdo má pindíka. Stejně tak si všímají mrtvých zvířat a je lepší o smrti začít mluvit tak nějak samozřejmě. Smrt se objevuje i v pohádkách, na což se dá pěkně navázat, protože když už se to děje a smrt se bezprostředně těch dětí týká, je to o něco těžší.
Děti by o smrti měly vědět dříve, než se jich to dotýká osobně
Já se často setkávám i s tím, že lidé drží děti stranou, že je chtějí ochránit od celé konfrontace se smrtí. Je to dobře?
To je průšvih. Protože to, co dítěti způsobuje bolest, je to samý, co způsobuje bolest nám, a to je to, že ten, kdo jim umře, když je to třeba člověk, který už je neobejme, že už je nepohladí. Když je to pejsek, tak důvod, proč je dítě zoufalé, je to, že mu už mazlíček neolízne tvář. A to je něco, před čím jako rodič nemůžu dítě ochránit, nemám to v moci.
Tomu nejhoršímu bude dítě vystaveno tak jako tak, ale když se otevře komunikace o tom, co se děje a jak to je, tak má dítě šanci tomu rozumět a zároveň v tom nebýt samo. Kolikrát, když nám někdo zemře, tak přemýšlíme, jestli to nebylo kvůli nám, jestli jsme něco nemohli udělat jinak a u dětí to bývá též často. Může se jim honit hlavou, že když tatínek umře na infarkt, že zemřel proto, že se na něj zlobily, že se s ním hádaly, že nebyly poslušné a že si třeba i přály, aby tam nebyl, když je naštval.
Děti to takhle často vztahují na sebe?
Ano, často to vztahují na sebe. A když je o tom řeč otevřená, dá se dítěti vysvětlit, že tatínek neumřel, protože holčička zlobila, nebo že v tu chvíli měla pocit, že ho nemá ráda. Ale že umřel, protože měl nemocné srdíčko, lékaři ho léčili už dlouho a že už to nešlo a není to jeho vina. Tam je hrozně důležité mít tyto věci s dětmi na rovinu a je to strašně důležité i u domácích mazlíčků. Děti mívají s pejsky či kočičkami velmi intimní vztahy.
Takže se toho jednoduše nebát?
Ano, nebát se toho. Samotná konfrontace se smrtí, nebo i ochrana před ní, neprobíhá jen u dětí. Když mi umírala babička, což jsou asi dva roky a už jsem rozhodně nebyla dítě, maminka mě předtím hrozně chránila a říkala: "Já nevím, jestli bys do té nemocnice měla chodit. Ona je pohublá, vypadá jak vypadá." Šla jsem tam i přes její slova a vlastně mi to pomohlo - vidět, jak odchází. To je hrozně důležité. Ono je velice důležité mít možnost vidět člověka, jak se mění, když onemocní, nebo má strašlivý úraz a že je tomu člověku už tělo malé jako malé boty a že už duši nestačí. Že je to jako vězení pro duši. Tato zkušenost je dost klíčová pro to, abychom unesli, že ten člověk zemřel. Abychom to pochopili.
Každý člověk chce odcházet jinak
Chtěla bych se pověnovat tomu, když umírá někdo z rodiny. Logicky by si okolí a nejbližší přáli, aby tu ještě byl a to možná co nejdéle. Jak o tom s umírajícím mluvit? Narovinu, ptát se ho, jak by to chtěl, jak se cítí, co cítí? Bavit se o smrti? Ale jakým způsobem komunikovat?
No první věc je, co ten umírající ví, protože většina lidí to vědět chce. Někdy i nepřímým způsobem se blízcí doptávají, jestli opravdu chtějí vědět, jak na tom jsou a jestli by to chtěli vědět, i kdyby bylo nejhůř. I tady se najdou lidé, kteří do poslední chvíle nechtějí vědět. Setkala jsem se třeba s onkologickou maminkou dvou synů, která tak strašně potřebovala bojovat o život, že až do poslední chvíle nechtěla slyšet, že umírá. Takže je na smrti nejdůležitější nechat se vést tím umírajícím. Co on potřebuje, protože je to jeho smrt. To znamená, nebát se ptát. Jak to chce, jak se cítí. Co chce vědět. A respektovat to. Nehledě na to, že nám se to nelíbí, že my bychom ho tady ještě chtěli mít.
Někdo potřebuje v klidu odejít a bojí se toho, že by musel zůstat na přístrojích a nechce už takové věci. Jako že třeba, když nemůže přijímat potravu, tak nechce sondu do žaludku, chce prostě v klidu odejít. Protože ono nejíst není nemilosrdné. Zase je to způsob, jak stihnout udělat své věci a odejít, když už to nejde. Někdo potřebuje mít možnost neprotahované smrti. Jiný naopak bojuje o každý den, aby mohl být s dětmi, aby oslavil ještě Velikonoce... A to i když už z toho nic nemá. Pro někoho je to důležité, že s nimi ještě je. Takže i jeho smrt je potřeba brát tak, jak on ji chce.
Pomáhá v těchto momentech to, že ti lidé mluvili o smrti právě za života během toho, když všichni byli zdraví?
Velice, protože tam už není žádné tabu, oni už si umí ty věci říct.
Co takové případy, kdy lékař řekne rodině, jaký je stav toho člověka? To, že je konečný. A rodina řekne, no tak radši mu to nebudeme říkat, aby se mu třeba nepřitížilo. Třeba z mého pohledu je to nehoráznost, protože si myslím, že každý člověk by měl vědět pravdu, ať je sebekrutější a on sám by se měl rozhodnout. Ale ptám se, je můj postoj vždycky správný a je pro každého?
To jsme znovu u toho, že je potřeba se umírajícího zeptat, co chce vědět.
Takže vždycky se zeptat?
Vždycky s ním komunikovat a je samozřejmě důležité tohle právo mít. Většina lidí to potřebuje vědět proto, aby si mohli uspořádat věci, aby se mohli rozloučit. On totiž ten umírající v určité chvíli zjistí, že opravdu umírá, a když nemá prostor pro to si své věci uspořádat, je to velmi špatný okamžik, kterému je vystavený.
Víme, co se v lidech odehrává právě v okamžiku, jak jste řekla, kdy zjistí, že opravdu umírá?
To je velmi individuální.
Mají ti lidé strach?
Většinou spíš z bolesti a příznaků umírání a také mají strach o ty, které tu nechávají, jak to zvládnou.
Jak komunikovat s odcházejícím člověkem a jeho nejbližšími
A to se dostáváme k dalšímu tématu. Právě ti, kteří zůstávají, jak se máme chovat my? Třeba nejbližší rodina k sobě navzájem. Dám příklad, umírá stará babička, ale ještě tady zůstává starý dědeček, který má nějaký věk, může mít nějaké zdravotní problémy. S babičkou žili desítky let, jak s ním komunikovat? I jeho se ptát, jak on to chce? Jestli ji chce vidět i v nejhorších chvílích nebo nechce? Jestli se na to cítí, necítí, jak komunikovat s nejbližšími?
On se tam stejně nedostane sám a potřebuje nějakou podporu na tu cestu. Pokud nejbližší umírá u sebe doma, kde je rodina, která zabezpečí domácí hospic, je to jednoduché. Tak spolu jsou a pomalinku, stejně jako vidíte, když vám dítě roste, stejně přirozeně vidíte, že vám pomalu umírá bližní. A tam, kde to takto nejde, je to o nabízení.
Mám čerstvou zkušenost se svým kolegou, dobrým přítelem, který byl onkologický. Vedli jsme spolu skupinu pro pozůstalé po sebevraždě blízkého a další skupinu, kde byli nejen pozůstalí, ale i lidé s obtížemi jiného charakteru. Nebyli tam ti po sebevraždách, protože tam je to náročnější a vyžaduje to speciální intimitu. A tento kolega se loni na podzim dozvěděl, že je onkologicky nemocný, že je to závažné a nedá se s tím vůbec nic dělat, a když to dobře půjde, má čas do jara. On sám potřeboval týden pro sebe, až poté to řekl rodině a den poté to oznámil mně. Do tří dnů jsme to řekli našim miláčkům (familiérní označení klientů terapeutky Syrovátkové), co máme v péči, protože někteří z nich byli pozůstalí, a chystali jsme je na to, že budou pozůstalí podruhé.
Klienti mají s terapeutem také velmi silný vztah. Tak aby měli šanci si uspořádat věci společně. A jak jsme byli v pravdě těch věcí, neznám vlastně jiného člověka, který by byl tak v míru se životem, jako byl on. Což je zajímavá věc, když jste za dobře se svým životem, lépe se vám umírá.
Sdílení odchodu blízkého pozůstalým pomáhá
Řekla jste důležitou věc, být v pravdě. To je důležité i za života.
Tam se otevřel neuvěřitelný prostor, až posvátný, zejména ve skupině pro pozůstalé po sebevraždě blízkého. Ti měli za sebou traumatickou zkušenost, že jim zemřel někdo, aniž by tušili, že se k něčemu schyluje. Zažili tak nečekané a tvrdé odloučení bez výstrahy. Dramatické a velmi těžké. A tady zažívali loučení, kdy se o věcech mluvilo. Shodou okolností dvě členky skupiny měly zrovna maminky v onkologické péči, jedna v paliativní. Ta zemřela tři dny po mém kolegovi.
Maminka druhé členky skupiny se vracela k životu, ta se musela vyrovnávat se vším jinak. Ve skupině se vše otevřeně sdílelo včetně mého kolegy. Samozřejmě vždy s ohledem na klientky.
Jak to probíhalo, když kolega zemřel?
On už na skupinu ke konci fyzicky nedocházel a jen se připojil online. To pak skončilo a předávala jsem zprávy o něm já. On pro ně byl důležitý, byl jim velkou oporou a také ho měli rádi. V terapii, když o někoho pečujete, tam také vzniká láska, i když se o tom moc nemluví.
Prožívat to.
Prožívat to, být vlastně přítomní tomu slábnutí. I já jsem jim o slábnutí přinášela zprávy, aby nebyli zaskočení, když kolega Milan zemřel. Zajímavé bylo, my máme v té skupině dost černý humor, ono vám nic jiného nezbývá, když zažíváte takové věci, klientky reflektovaly úmrtí Milana jako speciální zážitek se smrtí a že se jí od té doby nebojí. Z jejich slov jim to pomohlo, na což jsem odpověděla, že to neděláme každý rok, že by nám došli terapeuti.
Tak to jsme si dali opravdu černý humor, ale vrátím se k lidem, kteří třeba neumí žít v pravdě, neumí tolik žít v upřímnosti, mají různé strachy. Měli by se lidi i třeba v rodinách podpořit v momentě, kdy má někdo ostych plakat? Přitom je to vyplavení emocí, mělo by se naopak říct klidně breč, měly by tyhle věci být řečené nahlas.
Určitě a navíc někdo potřebuje brečet s druhými třeba v objetí, tak by měl mít tu možnost. Někdo taky potřebuje brečet sám, tak by měl být taky hájený a měl by mít možnost si zalézt a tam si brečet sám. Někdo potřebuje bezpečí s druhým a jiný naopak potřebuje velkou intimitu a ruší ho tam kdokoliv, i nejbližší.
Máme být přirození a plakat před umírajícím nebo zase přemýšlet o tom, jak to vnímá ten umírající, aby se mu neumíralo hůř, když nás vidí plakat?
Můžeme. Můžeme plakat i spolu, když je to na místě.
Když smrt nastane nebo když se k ní schyluje, mnozí si tak říkají, musíš být silná, musíš být silný, musíme pro okolí být silní nebo nemusíme?
Je to průšvih.
Je to vyloženě průšvih být silný?
Protože přemáháte něco, co nemáte přemáhat.
Co dalšího řekla v rozhovoru terapeutka Eliška Syrovátková
- Jak se v psychoterapii pracuje s dualitou lidské duše a těla
- Jak má každý člověk zkušenost se smrtelností
- Jak je důležité žít v pravdě
- Zda existuje univerzální rada na to, jak se vyrovnat se smrtí blízkého
- Proč je důležité o smrti mluvit otevřeně
Související články
