Zuzka (32): Manžel mi na Tučný čtvrtek nepřinesl koblihy z pekárny, ale levné ze supermarketu. Omylem tím přiznal nevěru

Na Tučný čtvrtek mi manžel měl přinést koblihy z té vyhlášené pekárny, kde se vždycky táhne kilometrová fronta. Těšila jsem se na ně už od rána. Říkával, že je kupuje speciálně pro mě, protože ví, jak moc je miluju. Tentokrát slíbil, že jich vezme víc, abych si mohla opravdu dopřát. Od té doby, co se mi narodil syn, je můj život samé krmení, praní a uspávání. Snila jsem o chvilce klidu a těch teplých a čerstvých koblihách.

Mohlo by Vás zajímat:

Zorka (33): Manžel ze mě udělal žebračku, aby si mohl vydržovat luxusní milenku

Manžel mi zapomněl koupit koblihy

Byly čtyři odpoledne. Manžel už měl být dávno doma. Rozhlížela jsem se po kuchyni a představovala si koblihy na stole. Možná už sedí v autě... Nebo se ještě někde zastavil? Poslala jsem mu zprávu: „Kde jsi? Mám chuť na koblihy.“

Žádná odpověď. Syn spal, já seděla na gauči a zírala do telefonu. Uplynula další půlhodina. Začínala jsem mít strach. A tak jsem mu zavolala. Zvedl to až na třetí zazvonění. „Ahoj. Právě odcházím z práce,“ řekl klidně.

„A co ty koblihy?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se znít klidně, ne jako hysterická manželka.

„Ježíš, já na to zapomněl!“ zasmál se nervózně. „Ale víš co? Hned teď skočím do té pekárny a něco ti vezmu.“

Něco mi vezme... Něco? Měla jsem sto chutí mrštit telefonem o zeď. Hlavně aby měl dobrou výmluvu, protože ty koblihy měl koupit už ráno.

Domů přišel v půl šesté a nesl papírovou tašku ze supermarketu. „Tady je máš,“ pronesl s úsměvem, jako by mi podával pugét růží.

Nakoukla jsem dovnitř. Zmuchlané supermarketové koblihy, nahoře pomačkané, suché a nejspíš téměř bez náplně. „To nejsou ty koblihy, které jsem chtěla,“ řekla jsem tiše.

„Ale no tak, Zuzko, kobliha jako kobliha...“ povzdychl si, zatímco si sundával boty.

Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna vzteku. Ale co když to přeháním? Můžou za to hormony? Měla bych být ráda, že si vůbec vzpomněl? Neměla jsem pocit, že bych toho po něm chtěla hodně. Snědla jsem jen půlku jedné z těch koblih, byla okoralá a téměř bez náplně...

Mohlo by Vás zajímat:

Viktorie (37): Manželovi jsem připravila narozeninovou oslavu, na kterou nikdy nezapomene. A jeho milenka také

Našla jsem podezřelou účtenku

Když jsem mu nandávala večeři, ucítila jsem z jeho vlasů sladkou vůni. Nebyla to vanilka nebo cukr. Bylo to něco jiného, ženský parfém. Srdce se mi rozbušilo. „Kdes byl po práci?“ zeptala jsem se klidně a snažila se, aby se mi nechvěl hlas.

„Říkal jsem ti, že jsem šel pro koblihy,“ odpověděl, ale ani se na mě nepodíval.

„Ale ty, co jsi přinesl, jsou ze supermarketu...“

„V pekárně už žádné neměli,“ zamumlal podrážděně.

Neodpověděla jsem. Vyšla jsem na chvíli z kuchyně a mimoděk zvedla jeho bundu, která sklouzla z věšáku. Na zem vypadla trochu pomačkaná účtenka. Něco mi říkalo, abych se na ni podívala. Deset koblih s růžovou náplní z naší oblíbené pekárny. Civěla jsem na účtenku a cítila, jak se mi podlamují kolena.

Vrátila jsem se do kuchyně. Čekala jsem a pozorovala ho, jak klidně sedí u stolu a jí. Po chvíli jsem mu položila účtenku před oči. Podíval se na ni, pak na mě. „Kde jsi to vzala?“ zeptal se tiše.

„Kde jsou tyhle koblihy?“ zeptala jsem se ledově.

„Zuzko, nech to být...“

„Kde jsou ty koblihy?“ téměř jsem zakřičela a přestala se ovládat.

Zíral na mě s otevřenou pusou. Poprvé po dlouhé době vypadal vyděšeně. Vyčkávala jsem, upřeně jsem se mu dívala do očí.

„Byly pro klienty...“ začal a uhnul pohledem.

„Klienty? Proč mi lžeš?“ zeptala jsem se, ale neodpověděl. „Je to pro nějakou jinou ženskou, že?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Sama nevím, proč mě to napadlo jako první. Možná ženská intuice. Ale on to nevyvrátil...

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (33): Po manželově nevěře jsem našla útěchu u nové kamarádky. Netušila jsem, že v tom sehrála roli

Manžel má milenku

Nevím, co mě bolelo víc, jestli to, že mě podvádí, nebo fakt, že jiná žena si podle něj zaslouží to nejlepší, zatímco na mě zbydou zbytky. Kdyby se aspoň obtěžoval to lépe utajit. Zvedla jsem se, vzala tu hroznou tašku se supermarketovými koblihami a hodila mu ji do klína. „Sněz si je sám!“

Neřekl vůbec nic. Jen na mě mlčky hleděl. Možná doufal, že mu odpustím... Že se otočím, půjdu spát a budu předstírat, že se nic nestalo. Ale já už nechtěla předstírat.

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se tiše.

„Zuzko, prosím...“

„Její jméno,“ trvala jsem na svém. Hlas se mi třásl, ale byla jsem rozhodnutá dostat to z něj za každou cenu.

„Adéla...“ vydechl.

Kdysi řekl, že se mu to jméno líbí, že zní hezky a něžně. Najednou se mi vybavilo, jak jsem před pár týdny našla v autě účtenku z nějaké restaurace - večeře pro dva. Tehdy se pitomě usmál a tvrdil, že byl s kolegou z práce, že to nic není. A já mu uvěřila a víc jsem se neptala.

„Tak proto jsi pořád tak unavený?“ zašeptala jsem. „Protože místo abys po práci jel domů za dítětem, nosíš koblihy do cizí postele...“

Mohlo by Vás zajímat:

Uršula (30): Můj manžel koupil milence parfém, který jsem si nemohla dovolit. Mstu jsem si vychutnala

To je konec našeho manželství

Bylo na něm vidět, že jsem trefila do černého. „Zuzko...“ začal, ale já ho přerušila. „Ne,“ zvedla jsem ruku. „Nic nevysvětluj. Řekni mi jen, jak dlouho to trvá.“

Neodpověděl.

„Dlouho?“ zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.

Ticho. Udělalo se mi z toho všeho zle. Otočila jsem se na patě a zamířila do ložnice. Slyšela jsem ho ještě, jak volá moje jméno a snaží se to nějak vysvětlit, ale já už neměla chuť poslouchat. Nebyla to hádka kvůli koblihám. Byl to definitivní konec našeho manželství.

Vzala jsem syna do náruče a zamkla se v ložnici. Neplakala jsem. Nešlo to. Z vedlejšího pokoje jsem zaslechla slabé šustění. Možná zvedal tašku ze země, možná si balil věci. Anebo doufal, že do rána vychladnu, umyju si obličej, převléknu se a budeme žít dál.

Ale já věděla, že něco definitivně skončilo. Zavřela jsem oči a začala přemýšlet, co dál. Zítra ráno vyberu peníze z našich úspor, těch, které byly „na horší časy“. Pak napíšu mámě, jestli u ní můžu pár dnů zůstat. Tu noc jsem ležela, dívala se do stropu a v ústech jsem pořád cítila pachuť okoralé koblihy...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Liliana (42): V manželství má každý svá tajemství. Já skrývala vrásky a celulitidu, můj manžel milenky

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.