Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Adéla se před lety nastěhovala s malým dítětem k manželovým rodičům s tím, že to bude jen dočasné řešení. Jenže roky plynou, a nic se nezměnilo. Zatímco jejího muže to nijak zvlášť netrápí, Adéle dochází trpělivost. Nesvoboda, sdílený prostor i každodenní poznámky od tchyně ji psychicky ničí.
Závidím všem, co mají vlastní bydlení a tchyni daleko. Já mám totiž pravý opak a už jsem pořádně vytočená. Ale vypadá to, že z naší rodiny jsem jediná, komu tento šílený model soužití vadí...
Dočasné bydlení, které nebere konce
S manželem jsme se potkali před osmi lety a já byla po půl roce vztahu těhotná. Jednou jsme si nedali pozor a bylo to. Takže jsme narychlo uspořádali svatbu a řešili, kde budeme bydlet. Já byla tenkrát s kamarádkou v podnájmu, Petr stále u svých rodičů v rodinném domě. Peníze na vlastní byt jsme tak rychle neměli, a tak přicházelo v úvahu jen jedno řešení: bydlet u jeho rodičů. Jejich dům je celkem velký, Petr už tam měl zařízený velký pokoj i s koupelnou. Takže jsme to v naší situaci přivítali.
Ještě než se první dcerka narodila, Petr s tchánem zvládli upravit celé patro, takže jsme měli dost vlastního prostoru, včetně vlastní koupelny i kuchyně. Už tehdy mi ale Petr sliboval, že je to jen dočasné řešení. Až se prý trochu vzpamatujeme, najdeme si něco svého.
„Do roka budeme pryč, uvidíš,“ slíbil mi tehdy a já mu věřila. Jenže uběhlo několik let, dcera už chodí do školy a my jsme pořád tam, kde jsme byli. Už jsem dost zoufalá. Vždyť kdo by chtěl bydlet s tchyní, která vám je neustále za zadkem?
Manželovi nic nechybí
Ze začátku jsem chápala, že není lehké našetřit na byt. Kór, když jsem byla na rodičovské. Ale ani s mým návratem do práce se nic nezměnilo. Jeden čas jsem posílala Petrovi jednu realitní nabídku za druhou, ale nic mu nebylo dost dobré. Na všem viděl nějaký problém. Buď to bylo moc drahé, malé nebo daleko. Pořád jen nějaké výmluvy. A sliby, že zkusí něco najít sám. Ale nic se neděje. Petr je v klídku a nikam se nežene. Jeho to totiž vyloženě netrápí.
„Vždyť tady máme všechno, co potřebujeme,“ říká mi často. „Na co si stěžuješ? Za to, co ušetříme na bydlení, můžeme jet na dovolenou.“
To je sice hezké, ale jedna dovolená to vážně nezachrání. Nedostatek soukromí, přítomnost tchyně v každodenním životě, pocit, že nejsme samostatná rodina, to vše mi opravdu vadí. A ani za ta léta jsem si nezvykla. Ale Petr to prostě nechce slyšet. Proč by také? Je doma, má servis ze všech stran a tohle soužití mu vyhovuje. Co nestihnu udělat já, to zastane jeho máma. Obědy, praní, hlídání dcery. A on? Může v klidu pracovat a nemusí se trápit s vysokými výdaji.
Připadám si jako ve vězení
I když máme vlastní patro, stejně všechno sdílíme. A někdy mám pocit, že tchyně vidí a slyší každý náš krok. Nedávno jsem si večer vyrazila s kamarádkou a připadala jsme si jako malá holka, co se musí vyzpovídat, kde bude, s kým a kdy se vrátí. A stejně se na mě dívala nedůvěřivě.
I když se snažím fungovat samostatně, tchyně to moc nerespektuje. A často za mnou chodí, aby se domluvila na vaření. Přijde jí zbytečně drahé, abychom vyvářeli na dvakrát. Má pocit, že může rozhodovat o všem. O tom, co budeme mít k nedělnímu obědu, i o tom, jak si vymalujeme pokoj. Už z toho fakt šílím.
A Petr? Mávne rukou. „Mamku nezměníš, tak to neřeš.“
Jenže já to řeším. Každý den přemýšlím, jak z toho ven. A bojím se, že v tomhle „vězení“ zůstaneme navždy.
Mám strach, že už se nikam nehneme
Někdy mám chuť zabalit si kufr a jít. Ale bojím se, že to s dítětem a bez úspor nezvládnu. Navíc dcera Zuzka je u prarodičů spokojená a jistě by mi takový krok vyčítala. Cítím se v pasti.
Přitom vím, že jestli se něco rychle nezmění, psychicky mě to semele.
„Petře, už léta mi slibuješ, že půjdeme do vlastního, a nic se neděje. Brzy z toho zešílím,“ řekla jsem Petrovi naposledy. „Proč to bereš tak tragicky? Až na to budeme mít, tak to vyřešíme...“
Jenže já už vím, že tohle „až“ nejspíš nikdy nenastane. Petr je líný a pohodlný cokoli řešit. Od začátku. Jen já byla naivní a hloupá, že jsem mu věřila. Moje hranice trpělivosti se ale neustále tenčí. A nevím, co se stane, až mi dojde úplně...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
