Americké "vlaky naděje": Bohulibý charitativní projekt ve skutečnosti dělal z dětí otroky

Byl to vskutku bohulibý záměr. Jenomže pro spoustu dětí (celkově jich bylo odvezeno 200 000) se stalo ono "přesídlení" jednou velkou noční můrou. Netušily totiž, že se z nich stanou prakticky otroci.

Mohlo by Vás zajímat:

Marilyn Monroe: Její trápení v sirotčinci vyšetřovalo mnoho novinářů, pravdy se ale nedobrali

Otec zakladatel Charles Loring Brace

Zakladatel vlaků naděje se jmenoval Charles Loring Brace, který v roce 1849 přijel do New Yorku představit svou vizi boje s chudobou a negramotností. Tento presbyteriánský kazatel cítil, že je jeho povinností "evangelizovat" chudé. A k tomu neexistovalo lepší místo než právě New York v devatenáctém století.

Manhattanská čtvrť Five Points, hustě osídlené centrum pro nedávné přistěhovalce, se velmi rychle proměnilo v americký slum. V průběhu let bylo toto místo zpustošené bídou, nemocemi i gangy. V roce 1850 žilo na ulici nebo v sirotčincích 10 000 až 30 000 dětí. V rámci boje s touto krizí bezdomovectví mladistvých založil Brace o tři roky později společnost Children's Aid Society, jenž nabízela, hlavně chlapcům, studium Bible, vzdělávání a stravování. Dokonce se otevřel i specializovaný domov pro takové případy.

Jenomže velmi brzy byl ​domov přeplněn a Brace tak začal hledat "alternativní" řešení.

Mohlo by Vás zajímat:

Osamělé dětství Miloše Formana: Vyrůstal jako sirotek, o rodiče ho připravil koncentrační tábor

Vlaky naděje

Charles Brace začal věřit tomu, že by se dětem z chudých rodin dařilo lépe mimo New York. A tak začal hledat místo, kde by se jich lidé rádi ujali. Nejlépe mu z toho vyšel Středozápad. Proč? Rostla tam poptávka po pracovní síle. Žila tam spousta farmářů, kterým se hodila každá pomoc.

Na podzim roku 1854 tak vyjel z New Yorku do Dowagiacu v Michiganu úplně první vlak naděje, a to s pětačtyřiceti dětmi. Cesta trvala čtyři dny a podmínky byly především nehygienické. Po cestě se navíc nabíraly další děti, aniž by bylo u nich ověřeno, že jsou sirotky. V Michiganu si pak farmáři mezi sebou rozebrali jen ty nejlepší jedince. Zbylo pouze osm, kteří skončili v nedalekém sirotčinci.

Mohlo by Vás zajímat:

Dojemný příběh muže, který své svěřence v sirotčinci miloval natolik, že je neopustil ani v plynové komoře

Kontroverzní vlaky naděje

Během následujících 75 let bylo více než 200 000 dětí převezeno z měst na východním pobřeží do měst nejen na americkém Západě a Středozápadě, ale také do Kanady a Mexika. Zatímco společnost považovala vlaky naděje za skvělé řešení bezdomovectví a chudoby, jejich cestující již tak nadšení nebyli.

Podmínky ve vlacích byly špatné. Vagóny byly přeplněné, nevytopené a s omezeným sociálním zařízením. Někdy navíc nezastavily ani jednou během celého dne. A jídlo? Velmi skromné. Pětadvacet procent dětí mělo také své rodiče, nešlo tak o žádné sirotky. Stačilo jen, že byl jeden, nebo oba rodiče, v nemocnici a dítě ihned putovalo na výjezd. Častokrát také docházelo k rozdělení sourozenců.

Po příjezdu do cíle se většinou opakoval stejný scénář připomínající aukci. Farmáři si nejdříve děti dobře prohlédli a pak začali mezi sebou soutěžit, kdo si koho k sobě vezme. Jen zlomek rodin se chtěl o tyto děti skutečně starat. Konec této rádoby charitativní akce započal s příchodem Velké hospodářské krize v roce 1929. Lidé byli totiž rádi, že uživí svou vlastní domácnost. Dokonce i sám Brace připustil, že pochybil. Ale přece to k něčemu bylo. Na základě vlaků naděje vznikl systém pěstounské péče, kdy se děti dávaly do rodin, jež se o ně skutečně dokázaly postarat. Jen ono prověřování bylo a je, na rozdíl od vlaků, velmi přísné.

Mohlo by Vás zajímat:

Děti na prodej: Nezdárná matka prodala svoji dcerku za dva dolary, aby měla na bingo