Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Snad každá žena si vedle sebe přeje hodného a pozorného partnera. Apolena takového má. Denně ji zahrnuje láskou, nosí jí květiny, plánuje romantické večeře a překvapení. Jenže Apolena vnímá, že přehnaná péče a neustálá pozornost už jí leze na nervy. Začíná se dusit, a i když nemají žádný vážný problém, přemýšlí o rozchodu. Protože i dokonalosti může být někdy příliš.
Když jsem poznala Ondru, hned to mezi námi začalo jiskřit. Úplně jsem se ale ještě nevzpamatovala z předchozího vztahu, a tak jsem byla trochu zdrženlivější. To Ondra zapojil všechny zbraně a chtěl mě za každou cenu ulovit. Jeho zdvořilost a pozornost mě tedy na začátku vůbec nepřekvapovaly. Tohle přeci dělají všichni chlapi, když chtějí svou vyvolenou získat. Jenže Ondřejovo nadšení a snažení neustalo ani po roce a půl. A já zjišťuju, že už tím nadšená vůbec nejsem.
Všichni mi ho závidí
Když se mě kamarádky ptají, jak se mám, většinou jen kývnu a řeknu, že dobře. A slyším: „No jasně, vždyť ty máš ideálního chlapa.“ Jednou jsem jim totiž líčila, co vše pro mě Ondra dělá, čím mě překvapuje a jak mě rozmazluje. Jen závistivě koukaly a nechápavě kroutily hlavou. Ony jsou totiž rády, že si jejich partneři vzpomenou aspoň na narozeniny, a kytky si kupují většinou samy.
A víte co? Mají pravdu. Ondřej je hodný, pozorný, vtipný, nosí mi květiny, zve mě na večeře, každý týden mi připraví nějaké překvapení. Nedávno to byl vzkaz na zrcadle v koupelně a cestička z růží, minulý týden mi zas nechal pod polštářem lístek: „Lásko, o víkendu žádné gruntování, potřebuješ si odpočinout. Zabal si plavky, vyrážíme na wellness...“ Stačí se zmínit o nějakém přání a Ondra udělá vše proto, aby mi ho splnil.
Kdo by si na tohle stěžoval, že? O tomhle sní snad každá ženská. Jenže já se přistihla, že už se z toho nedokážu radovat.
Pořád mě rozmazluje
To víte, že na začátku jsem byla nadšená. A připadala si jako princezna, které její princ klidně snese i modré z nebe. Konečně muž, který se umí chovat, který si mě váží, který nedělá scény. Jenže jak se říká, všeho moc škodí a nic se nemá přehánět. Ondřej je totiž expert na překvapení a nemá nikdy dost. A vlastně ani neočekává, že bych mu to oplácela. Stačí, abych si na chvíli zafňukala, že jsem unavená nebo mám špatnou náladu z práce, a už přemýšlí, jak to napravit.
Třeba tím, že doma uklidí, navaří a mě mezitím pošle na masáž. Na víkend pak naplánuje wellness a objedná jídlo, abych se nemusela unavovat stáním u plotny. Zní to idylicky, já vím. Ale mě to už vůbec netěší. Ondra si toho všiml a rozmazluje mě o to víc. Vůbec mu nedochází, že je s tím až nepříjemně urputný a mně to leze na nervy.
Přehnaná láska mě dusí
Neexistuje den v týdnu, kdy by mi aspoň třikrát nezavolal, jen aby slyšel můj hlas. Neustále mi píše, posílá srdíčka, smajlíky, připomínky, jak mě miluje. Já mám v práci kolikrát frmol, že nemám skoro ani čas si dojít na záchod, natož abych si s ním dopisovala a posílala mu zamilované zprávičky.
Jednou večer jsem mu to zkusila naznačit: „Ondro, nemusela bych dostávat květiny každý týden… A je zbytečné pořád utrácet za drahé výlety a restaurace.“
Zadíval se na mě nechápavě. „Ty nechceš, abych tě rozmazloval? Dělám to, protože tě miluju.“
A právě v tom je ten problém. Tohle všechno už mi lásku nepřipomíná. Připadám si spíš jako projekt, který musí být nonstop šťastný.
Kamarádka moji nespokojenost nechápe
Když jsem si na to vše posteskla kamarádce u vína, jen po mně střelila pohledem. „Proboha, Apoleno! Víš, co bych za to dala? Tonda mi nepřinesl květinu několik let. A romantická večeře? Leda na rohu s kebabem.“
Cítila jsem se na jedné straně provinile. Vážně si stěžuju na něco, po čem jiné ženy tolik touží? Vím, že bych měla být vděčná. Možná už jsem rozmazlená, ale láska a štěstí se nedá vynutit dárky a přehnanou péčí. A já začínám mít na všechny ty svíčky, srdíčka a zamilovaná slovíčka alergii. Přijde mi, že žiju ve vztahu, který vypadá skvěle navenek, ale uvnitř mě dusí.
Upřímně, nevím, co s tím. Ondřej je opravdu bezva chlap, u kterého byste chyby hledali jen těžko a neudělal mi nic špatného. Nikdy na mě nezvýšil hlas, nikdy mi neublížil. Přesto mám chuť odejít. Mít zase víc prostoru pro sebe a taky na to lásku opětovat. Možná potřebuji partnera, který mi bude stát po boku, ale ne neustále běhat kolem mě. Možná je to sobecké, ale láska, která se mění v povinnost být neustále vděčná, není láska.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
