Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Bára zdědila po babičce starý dům a zpustlou zahradu. Moc se jí to tam nelíbilo, presto si řekla, že na nějakou dobu se do domu nastěhuje. Nakonec jí to přineslo nejen pochopení pro zahradničení, ale také lásku.
Po babiččině smrti jsem zdědila její dům. Všichni mi říkali, jaké mám štěstí, ale pro mě to byl spíš balvan. Dům i zpustlá zahrada působily jako relikvie minulosti, ke kterým jsem neměla žádný vztah. Překvapilo mě, že babička neměla plot. Ale bylo jasné, kde končí její zahrada, protože soused měl tu svou v perfektním stavu.
Seznámení se sousedem
Jednoho dne jsem se toulala po zahradě a přemýšlela nad nějakými věcmi z práce. Omylem jsem šlápla do tulipánů rostoucích na pozemku mého souseda. Byly krásné, pečlivě udržované... Když mi došlo, co jsem provedla, zastyděla jsem se. S povzdechem jsem se vydala omluvit.
Otevřel mi starší pán s laskavýma očima a trochu shrbenou postavou. To musel být pan Leoš, o kterém se babička občas zmiňovala. „Moc se omlouvám,“ začala jsem nejistě. „Omylem jsem vám pošlapala tulipány. Je mi to vážně líto.“
Leoš se usmál. „Tulipány se dají znovu zasadit,“ řekl klidně. „Tobě asi zahrada nic neříká, viď?“
Zahanbeně jsem přikývla. „To ne... ale jsem ochotná se něco naučit.“
Leoš kývl. „Když budeš chtít, rád ti pomůžu. Zahrada není jen o kytkách. Je to místo, kde člověk najde klid.“
Možná to byla šance pochopit tohle místo, nebo možná i sebe. Brzy se z toho stal rituál. Každé ráno jsem přicházela na Leošovu zahradu a on mi s nekonečnou trpělivostí ukazoval, jak se starat o rostliny. Postupně jsem začala chápat to kouzlo - sázet, zalévat a čekat, až se objeví první zelené výhonky...
Potkala jsem jeho vnuka
Jednoho rána, zrovna když jsem zalévala sazenice, se na zahradě objevil Leošův vnuk Petr. „No jo... městská holka si hraje na zahradnici,“ pronesl posměšně.
Zaskočilo mě to. „Snažím se aspoň nic dalšího nezničit,“ hlesla jsem.
„Podle toho, co jsem slyšel, ti to ničení docela jde,“ odsekl a jeho tón byl spíš jedovatý než vtipný. Sevřela jsem rty, v jeho přítomnosti jsem se necítila dobře. Leoš dělal, že napětí mezi námi nevidí. „Pamatuj, Báro, trpělivost je klíč ke všemu. I k lidem,“ poznamenal.
Pomohl mi
Druhý den, když jsem se nešikovně prala s růžemi, se Petr objevil znovu. Tentokrát se choval jinak. „Nechceš pomoct?“ zeptal se.
Podezíravě jsem se na něj podívala. „Proč bys mi pomáhal? Vždyť jsem z města...“
Pokrčil rameny. „Možná jsem nečekal, že u toho vydržíš. A děda tě má rád... To je důležité.“
Jeho pomoc jsem přijala, i když s nevolí. Ale jak jsme začali pracovat vedle sebe, náš rozhovor plynul překvapivě přirozeně. Povídali jsme si svých o snech a plánech. Petr mluvil o práci ve městě, já o tom, jak pořád sním, že odtud jednou odejdu. Naše cesty byly úplně jiné. Ale v tu chvíli jsem poprvé cítila, že možná můžeme mít něco společného.
„Začíná se ti to líbit, co?“ rýpl si do mě Petr, když jsme stříhali keře.
„Má to v sobě něco uklidňujícího,“ přiznala jsem. „Ale to nemění nic na tom, že pořád chci pryč.“
Petr zvedl obočí a v očích mu problesklo zklamání. „A co když je tu něco, kvůli čemu by stálo za to zůstat?“
Jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Pořád jsem si opakovala, že odjezd je nevyhnutelný. Ale slabý hlásek v mé hlavě se začal ptát, jestli může to, co se mezi námi začalo rodit, změnit moje rozhodnutí...
Přišlo to, čeho jsem se bála
Asi o měsíc později jsem dostala vysněnou pracovní nabídku v jiném městě. Měla bych být nadšená. Ale místo toho jsem měla divný pocit. Když se to Petr dozvěděl, neskrýval zklamání. „Takže je konec?“ zeptal se a zamyšleně stál v zahradě, která se tak trochu stala naší.
„Nemusí být...“ zamumlala jsem. „Mohli bychom zkusit vztah na dálku...“
Petr zavrtěl hlavou. „Víš, že to nemá smysl. Vztahy na dálku jsou složité. Nechci si nic nalhávat. A ty bys taky neměla...“
Jeho upřímnost mě zabolela, ale věděla jsem, že má pravdu. I kdybychom to oba chtěli zkusit, to riziko bylo příliš velké. „Možná... možná ještě nepřišel náš čas,“ zašeptala jsem. Petr něco zamumlal na souhlas, ale přesvědčivě to neznělo.
Odjela jsem
A pak přišel den mého odjezdu. Dívala jsem se na babiččinu zahradu, která se stala mojí součástí. Tolik se toho změnilo, nejen kolem, ale i v mém nitru. Napadlo mě, že tu nechávám kus svého srdce. To jsem vůbec nečekala.
Petr se přišel rozloučit. Naše pohledy se na chvíli setkaly, ale ani jeden z nás nedokázal říct to, co jsme cítili. „Doufám, že najdeš, co hledáš,“ řekl nakonec a hlas měl pevný, ale napjatý.
„Já taky,“ hlesla jsem a zadržovala slzy. „Možná... možná se naše cesty ještě někdy protnou.“
„Možná...“ souhlasil, ale oba jsme věděli, že budoucnost je nejistá.
Odjížděla jsem a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak smutně stojí na ulici. Tehdy mi došlo, že někdy člověk musí udělat rozhodnutí, na které jeho srdce není připravené. Nechala jsem za sebou zahradu, Leošovu tichou moudrost... a něco, co vzniklo mezi mnou a Petrem. Náš příběh nemá konec, jaký bychom si přáli. Zatím...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Létající Čestmír po 42 letech: Lukáš Bech nám prozradil, co ho dnes živí
Létající Čestmír po 42 letech: Lukáš Bech nám prozradil, co ho dnes živí
Související články
