Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Barbora těžce nese, že její syn se oženil a v jeho životě už nemá tolik místa. Manžel jí řekl, že tak to zkrátka je, děti vyrostou a odejdou. Jenže ona se s tím nedokáže smířit.
Ani nevím, kdy přesně jsem si všimla, že o přicházím o svého syna. Možná když začal čím dál častěji vynechávat naše nedělní obědy? Nebo když mi poprvé řekl, že na Vánoce nepřijede, protože jede k její rodině? Anebo už ve chvíli, kdy se v jeho životě objevila Jana? Byla sebevědomá, pořád se usmívala a vplula mezi nás, jako by na to měla právo...
Michal je moje jediné dítě, celý můj svět. Zatímco jeho otec trávil čas buď v práci, nebo u televize, já byla vždycky po jeho boku. Já ho utěšovala, když plakal. Já mu šila kostýmy na karneval. Já byla první, za kým běžel, když dostal jedničku. „Mami, vidíš? Ta je pro tebe!“ říkával. A teď? Teď se všechno točí kolem ní. Pořád mi v uších zní, jak kdysi říkal, že žádná žena mu nikdy nenahradí mámu. Jak moc se mýlil...
Syn mi chyběl
Zavolala jsem Michalovi. Telefon zvonil dlouho, s každým dalším tónem jsem ho svírala silněji. Nakonec to zvedl, ale jeho hlas zněl zvláštně. Jako bych ho rušila. „Mami, můžu ti zavolat později? Zrovna večeříme.“
Večeře... Dřív jsem to byla já, kdo mu vařil večeře. Naložila jsem mu jídlo na talíř a poslouchala, jak vypráví o práci, o svých plánech, o radostech i starostech. Teď jedl s ní... A já? Seděla jsem sama v obýváku, můj muž totiž často chodí domů pozdě.
„Uvařila jsem tvoji oblíbenou polévku. Nechceš se stavit?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď.
„Mami, říkal jsem ti, že s Janou máme plány...“
Zase mě bodlo u srdce. Kolikrát už jsem tohle slyšela? „Zase ona?“ vyklouzlo mi, než jsem se stihla zarazit.
V telefonu bylo chvíli ticho. Pak jsem zaslechla ženský hlas. Michal něco odpověděl, ale ne mně. Něco jí vysvětloval. Pak se znovu vrátil k hovoru. „Mami, musím končit. Zavolám později.“
Celý večer jsem zírala na mobil a doufala, že se rozsvítí, že se na displeji objeví jeho jméno. Nic. Projížděla jsem staré zprávy: „Mami, kterou košili si mám vzít na pohovor? Mami, nechceš se stavit v sobotu? Dlouho jsme se neviděli...“ Už se neptá. Teď mu košile vybírá Jana. S ní tráví čas. Já už jsem jen někdo, komu možná zavolá ze slušnosti. Když si vzpomene...
Snacha mě neviděla ráda
Když Michal neměl čas přijet, jela jsem za ním. Jsem jeho matka, mám právo ho vidět. Manžel jen kroutil hlavou, když jsem mu to oznámila. Nikdy nepochopil, jak důležitá je rodina. Upekla jsem Michalovi jeho oblíbený cheesecake s čokoládovou polevou. Vždycky ho měl rád. Možná ho to přiměje alespoň na chvíli si se mnou sednout k jednomu stolu.
Zaklepala jsem na dveře. Otevřela mi Jana. Její výraz řekl všechno – nečekala mě. A nebyla ráda. „Aha... dobrý den,“ pronesla chladně. „Stalo se něco?“
„Ne, jen jsem chtěla navštívit svého syna. Můžu jít dál?“
Neměla na výběr. Ustoupila a pustila mě dovnitř. Vešla jsem do obýváku a hned jsem se tam cítila cize. Na stole bylo nějaké zvláštní jídlo, která jsem neznala. Žádná domácí vůně vývaru, řízků, mých knedlíků. Bylo to jiné... cizí.
„Michale, upekla jsem ti cheesecake,“ řekla jsem vesele a podala mu krabici.
„Díky, mami, ale dezert máme,“ odpověděl a podíval se na Janu.
Ta se jemně usmála a dopila kávu. „Michal má rád moje dezerty,“ řekla klidně.
Cítila jsem, jak mě začíná bolet hlava. „Dřív jedl jen moje jídlo,“ pronesla jsem a podívala se jí do očí.
„Dřív byl kluk. Teď je dospělý,“ řekla bez mrknutí oka.
Podívala jsem se na Michala. Sklopil oči. V tu chvíli mi došlo, že jsem tady navíc...
Syn si se mnou chtěl promluvit
Po té návštěvě se Michal dlouho neozval. Trvalo několik týdnů, než mi zavolal. Pozval mě na kávu. Hned jsem věděla, že je něco špatně. Necítila jsem z toho touhu vidět se a popovídat si, spíš povinnost. Sešli jsme se v kavárně, kterou vybral on. Byla moderní a strohá. Ne jako naše staré podniky, kde to vonělo bábovkou a domácí limonádou.
„Mami, musíme si promluvit,“ řekl ustaraně.
„Samozřejmě, zlatíčko. Stýskalo se ti?“ usmála jsem se, jako by to mohlo prolomit napětí.
Michal si povzdechl a odložil šálek s kávou. „Mami... musíš přijmout, že Jana je teď moje rodina.“
Ztuhla jsem. „A já? Já už tvoje rodina nejsem?“ zeptala jsem se a cítila jsem tlak na hrudi.
„Jsi. Ale Jana je teď na prvním místě.“
„To... ona tě k tomu donutila?“
„Mami, prosím, nemluv tak...“ zavrtěl hlavou, ale v jeho v očích jsem viděla vinu.
„Vzala mi tě,“ zašeptala jsem.
Neodporoval. Věděla jsem, že je konec. Už se nikdy nevrátíme k tomu, co bylo.
Přicházím o svého syna
Po té schůzce se všechno změnilo. Michal mi volal čím dál míň. Když jsem volala já, zvedl to až po několika zazvoněních. Jako by zvažoval, jestli to vůbec chce zvednout. Jeho hlas zněl jinak... vzdáleně. Jako by nemluvil se svou matkou, ale s někým cizím.
Začala jsem je navštěvovat ještě méně. Pokaždé jsem se tam cítila nechtěná. Jana byla zdvořilá, ale chladná. Michal byl napjatý, jako by se bál, že řeknu něco, co nemám. Někdy jsem měla pocit, že se před každou odpovědí podívá na ni, jako by si chtěl ověřit, co vůbec smí říct.
„Možná byste mohli přijít v neděli na oběd...“ navrhla jsem jednou. „Udělám tvoje oblíbené knedlíky.“
„Uvidíme, mami, máme toho hodně...“ odpověděl neurčitě.
Nepřišli. Seděla jsem s manželem v kuchyni, na stole pomalu stydl nedělní oběd. „Možná bys mu měla dát trochu prostoru?“ navrhl opatrně.
Ale jak může matka dát prostor vlastnímu dítěti? Jak ho má nechat být?
Nevím, co bude dál
Jednou jsem potkala sousedku. Usmála se a řekla: „Viděla jsem Michala s Janou v parku. Vypadají jako krásná rodina. To musíte být pyšná, viďte?“
Nuceně jsem se usmála. Rodina? Můj syn měl rodinu... beze mě?
Večer jsem po dlouhém váhání Michalovi napsala krátkou a jednoduchou zprávu: „Stýská se mi, zlatíčko.“
Odepsal až druhý den: „Mami, máme se dobře. Ozveme se brzy.“
Ozveme se... Už ani ne on, ale oni...
Manžel se mě snažil utěšit. Říkal, že takhle to prostě v životě chodí. Je přirozené, že když děti vyrostou, jdou svou cestou. Ale pro mě to přirozené nebylo. Dala jsem Michalovi celý svůj život. A teď jsem jen někdo, kdo čeká na zprávu, na znamení, na špetku jeho pozornosti.
A pak mi to došlo. Můj syn už mě nepotřebuje...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
