Facebook
Instagram
Dita a Lukáš si kdysi řekli, že děti nechtějí. Jenže on si to po letech rozmyslel a dnes by byl rád tatínkem. Dita z toho není moc nadšená. Souhlasila sice, ale dala si jednu podmínku.
Než jsme se vzali, oba jsme se shodli na tom, že neplánujeme rozšířit rodinu. Nikdy mě to zvlášť netáhlo k mateřství, navíc jsem si nemohla dovolit delší přestávku v práci. Kariéra a cestování mě vždy lákaly víc než přebalování. Jasně, někdy ve mně děti našich přátel vzbudily nějaké city, ale rychle to odznělo.
Měli jsme jeden druhého
Můj manžel Lukáš (35) se mnou souhlasil. Nepatřili jsme mezi rodinné typy. Vychovala mě svobodná matka, která před pár lety zemřela, otce jsem nikdy nepoznala a sourozence nemám. Občas navštěvuji babičku, která žije daleko. Lukáš je také jedináček, jeho rodiče se před deseti lety odstěhovali do USA. Od naší svatby jsem je viděla jen několikrát, když čas od času přijeli do Česka. Jednou jsme je navštívili v Americe.
Odjakživa jsme měli jen jeden druhého a to nám úplně vyhovovalo. Každý rok jsme navštěvovali různé země. V zimě jsme jezdili lyžovat do Alp, na Velikonoce jsme navštívili nějaké zajímavé evropské hlavní město, na dovolenou jsme létali do tropických destinací a na podzim jsme si dopřáli další výlet, abychom načerpali trochu slunce.
Procestovali jsme značnou část světa, dokud nám pandemie Covidu-19 nepřekazila plány. Ten rok jsme strávili hlavně mezi čtyřmi stěnami a většina našich plánů vzala za své. Místo dovolených a večírků s přáteli jsme si museli zvyknout na pobyt doma. Takový životní styl mi vůbec nevyhovuje – mám ráda, když se toho hodně děje, ale můj Lukáš se v tom snad nějak našel. Tehdy také došel k přesvědčení, že by chtěl být otcem.
Na výročí svatby mi připravil překvapení
Výročí svatby jsme slavili v jednom přímořském letovisku. Lukáš mě tehdy překvapil jako nikdy předtím.
„Uvědomuji si, že jsme se kdysi dohodli na něčem jiném, ale... Sním o dítěti. Nemůžu si pomoct. Dito, oba máme dobré geny. Musíme je předat další generaci. Pokud budeme mít syna, určitě jednou převezme mou firmu. A dcera... Bude určitě stejně krásná jako ty! Řekni sama, nechtěla bys mít svou malou kopii?“ pronesl vášnivě.
Byla jsem jeho slovy úplně šokovaná, jako by mě zasáhl proud. Pravděpodobně kvůli tomu jsem řekla něco úplně mimo.
„Takže sníš o dceři jen proto, aby byla hezká? Možná ji chceš taky dobře provdat. Dítě není žádná hračka...“
Lukášovi se zřejmě ulevilo, když ode mě neslyšel rozhodné odmítnutí. Ihned začal zmírňovat napjatou atmosféru.
„Dobře. Takže naši dceru nebudeme vychovávat na modelku, od malička se bude učit cizí jazyky a hlavně se zaměříme na vzdělání. To vlastně uděláme bez ohledu na to, jestli to bude chlapec nebo dívka.“
Tehdy jsem se vzpamatovala.
„Počkej chvíli. O jakém dítěti to mluvíš? Dcera, syn... Vždyť jsme se shodli na tom, že neplánujeme děti! Lhal jsi mi!“
Lukáš se začal horlivě omlouvat. Vysvětloval mi, že všichni jeho kamarádi už mají děti a on prostě nedokáže potlačovat v sobě tu závist. Přiznal, že pandemie změnila jeho priority. Zamiloval se do života doma a chtěl by slyšet cupitání malých nožek.
Když jsem poslouchala jeho výlev, v panice jsem prohlásila, že se musíme rozvést. Vysvětlila jsem, že nejsem schopná a nechci mu porodit dítě, že se v tak zásadní otázce rozcházíme. Měla jsem pocit, jako by se mi v jediném okamžiku zhroutil celý můj šťastný život kvůli jednomu hloupému nápadu.
Manžel mě naštval
Lukáš se snažil uklidnit napjatou atmosféru. Jemně mě hladil po ruce a říkal, že bych si to možná mohla ještě rozmyslet. Říkal, že je se mnou velmi šťastný, ale to štěstí není stoprocentní. Zmínil se také, že jeho rodiče by si přáli mít vnoučata.
Pamatuji si, že tento argument na mě působil jako červený hadr na býka. To se jim lehce řekne, když budou vnoučata sledovat přes Skype z druhého konce světa a občas je navštíví na pár dní. Naštvaně jsem odsekla, že nemám v úmyslu rodit děti jen proto, že si to přejí jeho rodiče.
Pak jsme přešli na jiná témata, ale napjatá atmosféra stále visela ve vzduchu. V následujících dnech jsme se k sobě chovali dost chladně. Postupem času se ale náš vztah začal normalizovat a Lukáš už téma dětí neotevíral. Myslela jsem, že mu došlo, že řekl hloupost, nebo že to byla chvilková touha. Možná mu tehdy také do hlavy stouplo víno, které jsme vypili.
Totálně jsem se spletla, protože po pár týdnech, úplně nečekaně, můj manžel znovu začal mluvit o dětech. Samozřejmě se zeptal, jestli jsem změnila názor. Odpověděla jsem chladně, že jsem o tom nepřemýšlela, protože jsem naši předchozí konverzaci brala jako nedorozumění.
Když jsem se na Lukáše dívala, stále více jsem si uvědomovala, že to není žádný rozmar nebo nedorozumění. On opravdu chtěl být rodičem. Pochopila jsem, že toto téma se bude vracet jako bumerang a že to naruší naše dokonalé manželství. Řekla jsem mu, že se nad tím zamyslím. Nějakou dobu byl naštvaný, ale já stále úspěšně odolávala.
Navrhla jsem manželovi dohodu
Téma rozšíření rodiny se opět objevilo před několika měsíci. Tentokrát jsem byla dobře připravená a věděla, co mu odpovědět.
„Pokud jde o mateřství, mohu se stát matkou, ale podle mých podmínek. Nějak přežiju těhotenství, jenže pak nepočítej s tím, že všechno opustím a budu se věnovat dítěti. Zvládnu doma první týdny, potom se vrátím do práce. Péče o dítě bude na tobě. Vezmeš si rodičovskou dovolenou.“
„Cože?“ zakuckal se.
„Moc mi na tobě záleží a nechci, abys byl nešťastný, takže ti to dítě dám. Ale na druhou stranu se nemůžu změnit. Možná později najdeme nějakou chůvu, nevím. Až dítěti bude rok, asi půjde do jeslí. Večer s ním ráda strávím nějaký čas, budu si s ním hrát. Ale hned ti říkám – zapomeň na to, že budu vstávat v noci nebo kojit. Jestli ti na tom tolik záleží, obětuj se sám.“
Nelíbilo se mu to
Lukáš vypadal překvapeně a zmateně. „Poslouchej, Dito... Možná později dojdeš k jinému závěru. Dítě potřebuje matku. Jasně, můžu k němu vstávat v noci, ale... rodičovská dovolená? Žádný můj kamarád si ji nevzal...“
„Tak budeš první. Je to problém? Někdo ji přece vymyslel z nějakého důvodu a připomínám ti, že to ty chceš dítě...“
„Jde mi jen o to, co bude nejlepší pro dítě.“
„A to mám být já?“ zasmála jsem se.
Ať si říká, co chce. Byla jsem si jistá svým postojem a věděla jsem, že ho nezměním. Nikdy v životě. Už nějakou dobu se snažíme stát rodiči. Ale sama si nejsem jistá, jestli měsíc po měsíci necítím větší úlevu, že naše snahy zatím vyšly naprázdno...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Související články
