Edita (34): Rodiče nevěří mým psychickým poruchám. Jsem prý pomatená z telenovel

Moji rodiče, kteří byli závislí na alkoholu, přesně odráželi tehdejší mentalitu. Naše domácnost byla chaotická, plná hádek, výčitek a nevyřčeného napětí, možná i nevěry. Jako dítě jsem se často cítila ztracená a osamělá. Když jsem se pokusila vyjádřit, jak mi je, slyšela jsem jen: „Nevymýšlej si, co by ti mohlo být? Máš co jíst a kde spát,“ nebo: „Vidíš, jak těžce pracujeme, abyste se sestrou měly všechno, co potřebujete.“ Přitom se každý den utápěli v alkoholu, aniž bych kdy pochopila, co je k tomu vlastně vedlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (42): Těsně před Štědrým dnem nám někdo za oknem ukradl cukroví. Byla jsem zoufalá, ale pak se stal zázrak

V pubertě jsem propadla drogám

Samota a pocit nepochopení mě v dospívání zavedly na špatnou cestu. Nedokázala jsem se soustředit na učení, v hlavě jsem měla zmatek a doma se vše opakovalo jako v bludném kruhu. Moje matka se každý den opíjela natolik, že po příchodu domů sotva stála na nohou. Otec, místo aby situaci řešil, viděl jako nejlepší odpověď to, že se po práci opíjel také. Díky jeho prosperující betonárce jsme na peníze netrpěli, ale rodinná pohoda byla naprosto zničená.

Se svými problémy jsem zůstala sama. Už od dětství jsem bojovala s komplexy ohledně své postavy a cítila jsem se tlustá. Rozhodla jsem se přestat jíst a začala jsem rychle zhubnout. Nový vzhled mi přinesl pozornost, ale ne od těch správných lidí. Ocitla jsem se ve společnosti kluků, kteří mi nabídli únik z reality, drogy. Líbil se mi ten pocit zapomnění, kdy chaos v hlavě na chvíli utichl a realita zmizela.

Závislost mě ale rychle dostala na pokraj zhroucení. Má starší sestra si všimla, že něco není v pořádku. Viděla, jak jsem rapidně zhubla a jak těžké pro mě bylo dát dohromady souvislou větu. Bez váhání mě odvedla k lékaři a zajistila mi léčbu. Díky ní jsem dostala druhou šanci. Uvědomila jsem si, že útěk od reality je jen iluze, skutečným řešením je postavit se problémům čelem.

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (31): Manželka mě neustále kritizuje, prý se neumím postarat o miminko. Tak jsem to vzdal

Ovládli mě jiní démoni

Po pár měsících jsem se rozhodla znovu se postavit na nohy. Dodělala jsem školu, našla si práci a dokonce i partnera. S Tomášem jsem cítila bezpečí, konečně normálního muže v mém životě. Pronajali jsme si byt a začali plánovat společnou budoucnost. Nebyla jsem sice zamilovaná, ale měla jsem ho ráda a věděla jsem, že on cítí to samé ke mně. „Pojď, budeme spolu žít,“ navrhl mi jednoho dne. Byla jsem nadšená a hned jsem začala hledat pronájem.

Začala jsem se měnit, stala jsem se upravenou a sebevědomější ženou, která chtěla od života víc. Ale i přes tyto pokroky mě brzy začaly ovládat stavy, kterým jsem nerozuměla. Ráno jsem často seděla na posteli, celá se třásla a měla panický strach, že umřu. Úzkost mě paralyzovala natolik, že jsem nemohla vstát. Někdy jsem měla pocit, že se snad udusím. Zoufalá jsem vyhledala odbornou pomoc a začala brát léky.

Zpočátku se mi ulevilo a mohla jsem fungovat normálně. Tomáš mě dokonce požádal o ruku a já souhlasila. Jenže po čase se všechno začalo vracet. Nevěděla jsem, co se děje. Před svatbou jsem si myslela, že jde o nervozitu, ale po svatbě se úzkosti jen zhoršily. Začala jsem zvyšovat dávky léků a občas je zapíjela alkoholem, což situaci jen zhoršilo. Jednoho dne jsem to přehnala a ztratila vědomí. Tomáš byl vyděšený, nevěděl, co dělat, ani jak mi pomoct. Byla jsem na dně a začala si uvědomovat, že bojuji s něčím, co vyžaduje víc než jen léky. Potřebovala jsem skutečnou změnu.

Mohlo by Vás zajímat:

Nora (37): Mám čtyři děti, každé s jiným příjmením. U lékaře se stydím, když nás volají do ordinace

Těhotenství vše změnilo

Podstoupila jsem léčbu v psychiatrické léčebně, kde jsem zjistila, že jsem těhotná. Tato zpráva změnila vše. Lékaři mi museli upravit dávkování léků a přizpůsobili mi speciální terapie. Když jsem to oznámila Tomášovi, přiznal, že nebýt těhotenství, možná by už nezvládl zůstat po mém boku. Jeho slova mě zasáhla, ale chápala jsem ho. „Já sama nevím, co se se mnou děje. Odpusť mi to, prosím,“ řekla jsem mu. Potřebovala jsem ho, ale také jsem věděla, že se musím změnit.

Během léčby jsem se začala intenzivně zabývat příčinami svých stavů. Neustále se vracely vzpomínky na mé rodiče. Chtěla jsem si s nimi promluvit, ale nevěří psychickým poruchám. Jsem prý pomatená z telenovel. Měla jsem na ně vztek za jejich chladný přístup a nezájem, který mě poznamenal. V léčebně mě učili, jak se s tímto hněvem vyrovnat, jak odpustit a smířit se s minulostí, abych mohla jít dál.

S Tomášem jsme nakonec přivedli na svět naši dceru, Julinku. Když jsem ji držela v náručí, slíbila jsem jí, že budu jinou matkou, než byla ta moje. Každý den se snažím tento slib plnit. Zatím se mi to daří. A i když cesta nebyla jednoduchá, dnes mám pocit, že druhá šance opravdu stojí za to.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (56): Už mám dost uspěchaných Vánoc. Když děti odrostly, jezdíme zásadně tam, kde se neslaví