Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeEliška chtěla pomoct své kamarádce, která vyrůstá v komplikované rodině. Tajně vzala svým rodičům peníze, aby kamarádka měla na jídlo. Jenže záhy se ukázalo, že celé bylo trochu jinak. Eliška ztratila důvěru svých rodičů a přišla také o kamarádku.
Mou nejlepší kamarádkou vždycky byla Lucie. Známe se odmalička a prožily jsme spolu ledacos. Lucie byla jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Věděla jsem, že se na ni můžu vždycky spolehnout... a ona na mě.
Kamarádka měla problémy
Moji rodiče jsou dobří lidé. Občas si nerozumíme, ale vím, že pro mě chtějí jen to nejlepší. Důvěra pro mě vždycky znamenala hodně a o tu jejich jsem se snažila ze všech sil. Ať už jsme se pohádali kvůli čemukoliv, věděla jsem, že se na ně můžu spolehnout.
Lucie to doma neměla lehké. Často si mi stěžovala, že její rodiče jsou natolik zaneprázdnění vlastními problémy, že si těch jejích ani nevšimnou. Snažila jsem se být jí oporou. Věřila jsem, že důvěra a přátelství jsou to nejdůležitější v životě. Nečekala jsem ale, že právě tyhle dvě věci budou vystavené takové zkoušce.
Jedno odpoledne se Lucie zničehonic rozbrečela.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a chytla ji za ruku.
„Je to špatný... Naši se zase hádají. Víš, jak to u nás chodí. Táta neposlal peníze a máma... Už to prostě nedávám,“ zavzlykala. „Nemáme ani na jídlo.“
Šokovalo mě to. Lucie vždycky působila jako silná osobnost, ale teď byla zlomená. Chtěla jsem jí pomoct. Ale jak? Jako kapesné jsem dostávala jen pár korun. „Nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem bezmocně.
Chtěla jsem jí pomoct
Lucčina slova mi zněla v hlavě celý večer. Přemýšlela jsem, co dělat. Jedna myšlenka mě děsila nejvíc – vzít peníze rodičům. Bojovala jsem sama se sebou celé hodiny. Bylo by to špatné, ale Lucie mě potřebovala víc než kdy jindy...
Nakonec jsem se rozhodla. V noci byl náš dům tichý, každý zvuk zněl jako rána z děla. Zamířila jsem do tátovy pracovny, kde byly vždycky schované nějaké peníze pro případ nouze.
Otevřela jsem šuplík. Uvnitř byla obálka s penězi. Nevzala jsem všechno, jen deset tisíc. I tak se mi třásly ruce a každé vrznutí podlahy mě děsilo. Když jsem se konečně vrátila do pokoje, cítila jsem úlevu... ale i děs z toho, co bude dál.
Druhý den jsem se s Lucií sešla v parku. Ruce se mi třásly, když jsem jí podávala peníze. „Tady. Je to všechno, co jsem sehnala,“ hlesla jsem s knedlíkem v krku.
„Nevím, jak ti poděkovat,“ zašeptala a pevně mě objala.
Měla jsem výčitky
Když jsem přišla domů, naši seděli v obýváku, byli ohromně vážní. Hned jsem věděla, že něco zjistili. „Eli, neviděla jsi náhodou peníze z pracovny?“ zeptal se táta. Snažil se mluvit klidně, ale jeho hlas zněl napjatě.
„Ne, neviděla,“ zalhala jsem a uhnula pohledem. Ruce se mi třásly a srdce mi bilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musejí slyšet.
Máma se na mě dlouze podívala. Tušila jsem, že mi nevěří. Vzduch v místnosti ztěžkl a já měla pocit, že se nemůžu nadechnout.
Pár dní nato všechno prasklo. Dodnes nevím, jestli to byl instinkt, nebo prostě náhoda, ale rodiče si to dali dohromady. „Jak jsi nám to mohla udělat?“ zeptal se táta.
„Bylo to kvůli Lucii... Má fakt problémy,“ snažila jsem se jim to vysvětlit, ale sama jsem slyšela, jak chabě to zní.
„To ale neomlouvá krádež,“ skočila mi do řeči máma. „Mohli jsme to řešit jinak.“
Kamarádka mě podvedla
Druhý den Lucie nepřišla do školy. Neodpovídala na zprávy, nebrala telefon. Večer si mě máma zavolala do kuchyně. „Lucie zmizela. Její máma to nahlásila na policii.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. To přece není možné. Říkala, že peníze potřebuje na jídlo. Cítila jsem se zrazená. Rozbrečela jsem se.
Dny ubíhaly a já pořád nechápala, proč to Lucie udělala. Hlavou se mi honila spousta otázek, ale neměla jsem odpověď ani na jednu z nich. Zkoušela jsem všechno, volala jsem jí, psala, hledala ji na všech našich oblíbených místech. Nic...
Večer jsem seděla ve svém pokoji a zírala do stropu. Opravdu potřebovala mou pomoc? Nebo mě prostě jen využila? „Jak jsi mi to mohla udělat?“ šeptala jsem zoufale.
Musím si získat důvěru rodičů
Pocit viny mě úplně pohltil. Naši se na mě dívali jinak. V jejich očích jsem viděla zklamání a bolest. Věděla jsem, že jejich důvěru si budu muset znovu zasloužit. Rozhodla jsem se, že s nimi musím mluvit. Bez toho se nikam neposunu. „Omlouvám se za to, co jsem udělala. Chtěla jsem pomoct Lucii... ale vím, že jsem udělala strašnou chybu. Zklamala jsem vás i sebe,“ řekla jsem a jen stěží zadržovala slzy.
Nastalo ticho, které se zdálo být nekonečné. Pak ke mně přišla máma a pevně mě objala. Její dotek byl jako záchrana. „Každý dělá chyby. Důležité je se z nich poučit a už je neopakovat.“
Trochu se mi ulevilo, ale opravdu jen trochu. Čeká mě dlouhá cesta. Získat si jejich důvěru zpátky nebude snadné, ale jsem připravená zabojovat. A i když mě Luciina zrada pořád bolí, je čas jít dál...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články
