Facebook
Instagram
Rodinné vztahy bývají různorodé a komplikované. Emilie respektovala a obdivovala svého muže, ale neustále ji trápila otázka, jak může přehlížet manipulace své matky.
Aleš byl mou třetí životní láskou a po necelém roce chození jsem si ho vzala, protože jsem cítila, že je to ten pravý. Rodiče nám zanechali krásný byt v centru města, takže nám ke společnému životu nic nechybělo. Děti jsme zatím neplánovali, i když nám to velikost bytu se čtyřmi pokoji bez problémů umožňovala. Místo dětského pokojíku jsme si však zařídili domácí posilovnu a pokoj pro hosty.
Pokoj pro hosty byl často obsazený
Po drobné rekonstrukci jsme pozvali na návštěvu naše rodiče, jak moje, tak Alešovy. Byt se oběma párům líbil a naši úpravu pochválili. Přesto jsem si nemohla nevšimnout, že Alešův táta od svatby výrazně sešel. Působil bez života. Když jsem se ho zdvořile zeptala, jestli se cítí dobře, tchyně pohotově odpověděla: „Trpí podzimním úbytkem energie. Je v pořádku, má milá, neboj. Sílu na vnoučata máme.“ Přestože se zdálo, že tchán její slova mlčky potvrzuje, něco mi na celé situaci nesedělo.
Jednoho zimního večera jsme si s Alešem naplánovali pohodový večer u televize s chipsy, pizzou a sklenkou vína, když najednou zazvonil zvonek. Za dveřmi stál tchán, celý zpocený, zadýchaný a, jak se mi zdálo, možná i uplakaný. Aleš mě okamžitě uklidňoval: „Táta nikdy nebrečel a nebrečí.” Na otázku, co se stalo, tchán jen tiše přiznal, že něco provedl, a požádal, jestli by mohl zůstat přes noc: „Než se Marie zase uklidní.” Bez váhání jsme souhlasili. Nechali jsme ho přespat a dál se na nic neptali. Usoudili jsme, že to bude jen další z jejich manželských hádek.
Naplnily se moje největší obavy
Hádky mezi nimi přibývaly a tchán u nás přespával téměř obden. Aleš tomu nevěnoval velkou pozornost a považoval to za normální. „Máma se snaží z táty udělat lepšího člověka. Je tak trochu perfekcionistka. Táta se prý občas zapomene v hospodě nebo u kamaráda a bere život trochu lehkovážně. A tak se pořád hádají,” vysvětloval. Pro něj tím bylo vše vyřešeno, ale pro mě to smysl nedávalo. Jednoho večera, když se Aleš zdržel v práci, jsem pocítila nutkání promluvit si přímo s tchánem.
Tchán přijal mé pozvání na kávu v kuchyni. Po několika zdvořilých otázkách o práci a víkendovém hokeji jsem přešla rovnou k věci. Zeptala jsem se, jestli se mi nechce s něčím svěřit. Jeho reakce mě naprosto zaskočila, začal nezadržitelně plakat. Nikdy předtím jsem neviděla muže takhle brečet. Pak se rozpovídal o svém nešťastném manželství.
Přiznal, že ho manželka doslova týrá. Bije ho a nutí dělat věci proti jeho vůli. V duchu jsem si říkala, že něco takového bych čekala od muže, ale ne od ženy. „Je duševně nemocná a já jí nechci ublížit,” svěřil se. „Od první chvíle jsem ji miloval, ale po smrti našeho prvního syna, který měl autonehodu, se všechno změnilo. Každý den si vyčítám, že jsem mu to auto koupil, a Marie mi to vyčítá také.” Jeho slova mě hluboce zasáhla. Bylo mi ho tak líto, že jsem měla co dělat, abych sama nezačala plakat. V tu chvíli se vrátil Aleš. Tchán mě rychle prosil, abych o tom nikomu neřekla.
Tchyně se nakonec dočkala své odplaty
Celá situace mi nedala spát a i přes prosby tchána jsem to chtěla probrat s Alešem. Ten se však jednoznačně postavil na stranu své matky. O jeho starším bratrovi, který tragicky zemřel, jsem do té doby ani netušila, dokud mi to tchán neřekl. Rozhodla jsem se zajít za Alešovou mámou a promluvit si s ní v přátelském duchu. Její reakce mě však šokovala. Zhluboka se mi vysmála a řekla: „Dělá ze sebe chudáčka, ale to není pravda. Připravil mě o syna, neměl mu to auto kupovat. Cítí se vinný, a tak se lituje.” Nemohla jsem nic říct ani udělat. Jen jsem věděla, že tchán říká pravdu. Modřiny a zjevné nervové vypětí na něm byly den ode dne viditelnější.
Po několika měsících jsem otěhotněla a chtěla jsem, aby to obě rodiny věděly najednou. Uspořádala jsem proto u nás doma menší večírek. Moji rodiče byli štěstím bez sebe, pusinkovali mě a hladili mi bříško. Tchyně mi chladně pogratulovala, zatímco tchán mě objal s dojetím. „Tak už ten pokojík pro hosty bude mít svého majitele,” pronesl s upřímným úsměvem. To bylo naposledy, co jsem od něj něco slyšela. Druhý den nám volala tchyně, že Alešův táta si vzal život. Tato tragédie mnou natolik otřásla, že jsem jí několik let nemohla přijít na jméno. Našemu prvorozenému jsem dala jméno po něm.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
