
Filip požádal přítelkyni o ruku v období zamilovanosti, kdy vše bylo ještě zalité sluncem. Jakmile ale začali svatební den plánovat, přišlo na řadu velké rozčarování. Zatímco ona sní o velké veselce na zámku se stovkou hostů, on by raději komorní obřad a pohodový večer s přáteli.
Anetu jsem potkal na jednom školení. Byla tam lektorkou a já z ní od prvního okamžiku nemohl spustit oči. Mám pocit, že jsem si žádné nové znalosti neodnesl, jak jsem byl mimo. Zato jsem získal něco cennějšího, a to její telefonní číslo.
Požádal jsem ji o ruku, když jsme byli šťastní
Prožili jsme spolu úžasných šest měsíců a já byl zamilovaný jako nikdy. Celý poblouzněný jsem se rozhodl ji požádat o ruku, a to na Valentýna. Chápu, že to není nic originálního, ale byla dojatá, a to je nejdůležitější. Ani na chvíli jsem nepochyboval, všechno mezi námi fungovalo skvěle. Byli jsme zamilovaní, smáli se stejným vtipům a vyhovovali si i v posteli. Žádost o ruku to jen zpečetila. Jeden můj kámoš si sice trochu klepal na čelo, prý jestli jsem se neunáhlil, protože se ještě pořádně neznáme, ale já si byl naprosto jistý. Nikoho jiného nechci a Aneta bude mojí ženou.
„Pojďme se vzít. Jsi ta pravá,“ řekl jsem jí tehdy u večeře. Dojalo ji to a řekla bez váhání ano. Tehdy jsem ještě netušil, že největší zkouška přijde ne po svatbě, ale už během jejího plánování.
Ona chce pohádku, já jen pohodový den
Netušil jsem, že svatba se musí plánovat třeba i rok dopředu. Když chcete nějaké super místo, je to nutnost. Aneta na nic nečekala, hned po zásnubách si koupila velký svatební plánovač a pustila se do příprav. Už během několika dnů tam zanesla nápady, fotky pro inspiraci a tabulky s rozpočtem. Když jsem se na to podíval blíže, dost mě to vyděsilo. Vypadalo to totiž, jako by plánovala královskou svatbu.
„Chci se vdávat na zámku a pak mít hostinu s kapelou, rautem, fotokoutkem… takových sto hostů,“ oznámila mi nadšeně.
Polkl jsem. Sto lidí? Zámek? To nebyl ani omylem nebyl můj styl.
„Nepřijde ti to zbytečně moc? Vždyť to bude stát nehorázné peníze. Já bych radši něco komornějšího… třeba na úřadě, pak grilovačka s kamarády na chalupě a ušetříme na krásnou svatební cestu.“
Aneta na mě koukala, jako bych jí oznámil, že svatbu vlastně vůbec nechci. „Na tohle jsem čekala celý život. Tohle je moje představa. Nechci kompromis. Chci svatbu snů.“
Došlo mi, že se pořádně neznáme
Najednou mi došlo, že jsem to asi vážně uspěchal. Nějak mě nenapadlo tyhle věci předem probrat. Měsíc se kvůli tomu hádáme. Oba jsem tvrdohlaví a oba prosazujeme svoji představu. Ani jeden z nás nechce ustoupit a těžko asi najdeme v tak rozdílných vizích kompromis.
Mám trochu pocit, že Aneta chce takovou okázalou svatbu hlavně proto, aby se mohla všude chlubit. Aby jí kamarádky záviděly. To, co chce ve skutečnosti ona nebo já, není důležité. „Nechápu, proč bych měl dát za jeden den třeba i půl milionu korun,“ namítl jsem podrážděně. „Navíc se nechci přetvařovat a zvát lidi, které ani pořádně neznám.“
Ale ona má jasno – buď velká svatba, nebo nic. Začíná mi docházet, že se pořádně neznáme. Vždyť spolu ještě ani nebydlíme. Co se stane, až přijde řeč na zařízení bytu, děti, peníze? Jak tohle dopadne, když se už tolik hádáme o dni, který by měl být hlavně o lásce?
Miluji ji, ale možná to nestačí
Anetu pořád miluji, ale nevím, jestli to bude stačit, když se neshodneme v důležitých věcech. Nejspíš si o tom budeme muset ještě upřímně promluvit. A říct si, dokud je ještě čas, jestli to vůbec společně zvládneme. Nerad bych hned po svatbě řešil rozvod.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].