Hana (61): Syn mi dlouho vyčítal můj přístup k výchově. Pak na vlastní kůži zjistil, že rodičovství není žádný med

Vojtěch byl odmalička hodně živý kluk. Byla jsem na něj pyšná, když jsem ho viděla vyrůstat a formovat si vlastní názor na svět. Jenže jak dospíval, dával mi čím dál častěji najevo, že s mými výchovnými metodami nesouhlasí. Když jeho žena Hana otěhotněla, myslela jsem, že ho otcovství konečně donutí vidět věci jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (72): Vychovala jsem pět dětí. Teď jsem nemocná, ale žádné z nich nemá čas se o mě postarat

Syn nebyl spokojený

Občas mi říkal, že jsem byla moc přísná, že mi chyběla trpělivost. Pokaždé se mi v hlavě vynořily vzpomínky. Vojta byl nezastavitelný živel, pořád zkoušel, kam až může zajít. A já na to všechno byla sama. Jeho otec se o něj nikdy moc nezajímal. Nebylo to jednoduché. Jasně, udělala jsem chyby. Ale dělala jsem, co jsem mohla. Která máma nechce pro své dítě jen to nejlepší?

Když jsem sledovala, jak se Vojta sám stává otcem, doufala jsem, že konečně pochopí, kolik obětí obnáší výchova dítěte. Že se na mě možná podívá jinýma očima. Zřejmě si nikdy neuvědomil, jak těžké to pro mě bylo.

„Někdy si říkám, že jsi mohla mít víc pochopení,“ řekl mi jednou.

„Dělala jsem, co jsem mohla, Vojto. Vychovávala jsem tě sama a snažila jsem se ti dát všechno, co jsi potřeboval.“

„Ale to přece neznamená, že jsi na mě musela křičet a trestat mě za každou blbost. Měl jsem pocit, že nikdy nic neudělám dobře,“ vyčetl mi hořce.

Zhluboka jsem si povzdechla a snažila se zůstat klidná. „Život nebyl jednoduchý. Někdy jsem musela dělat těžká rozhodnutí. Možná nebyla vždycky správná, ale byla nutná.“

„Myslel jsem, že teď, když mám sám dítě, tě začnu chápat. Ale pořád nerozumím tomu, proč jsi byla tak přísná,“ dodal. A já v tu chvíli věděla, že mu už nic víc nevysvětlím...

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (57): Syna jsem asi nevychovala nejlépe. Překvapilo mě, že se neumí chovat k ženám

Byla jsem na vážkách

Pak přišel den, kdy Vojta poprvé zůstal s malým synem sám. Jeho manželka odjela na víkend s kamarádkami. Nejdřív si myslel, že to zvládne. Ale s přibývajícími hodinami se mu všechno začalo rozpadat pod rukama. Malý Toník brečel a nešlo ho utišit. Nechtěl ani usnout. Vojta zkoušel všechno – choval ho, zpíval mu, pouštěl pohádky. Nic nezabralo. Byl vyčerpaný, zoufalý a už nevěděl, co dál. Nakonec vzal telefon a zavolal mi.

„Mami, potřebuju pomoc,“ vyhrkl bez pozdravu. „Toník pořád brečí a já už nevím, co s ním. Hana je pryč a já... já nevím, co mám dělat. Prosím, pomoz mi.“

Srdce se mi sevřelo. Hned jsem vstala a chtěla jet za ním, ale napadlo mě, že tohle je lekce, kterou si musí prožít sám. Stejně jako jsem to musela zvládnout já. „Musíš si s tím poradit, Vojto. O tom je rodičovství...“ řekla jsem mu tiše.

„Ale mami, fakt už nevím, co mám dělat. Prosím...“ jeho hlas byl čím dál zoufalejší.

Položila jsem to a vzápětí mě přepadly výčitky. Udělala jsem dobře? Snad jo, tohle musí zažít, aby všechno pochopil...

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (58): Vyčítám si, že jsem syna vychovala špatně. Chová se k ženě hrozně a ona mlčí

Začala jsem vzpomínat

Seděla jsem v křesle a v hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film. Vybavila se mi ta zima, kdy měl Vojta neštovice a byla jsem s ním doma. Nebo roky, kdy jsem měla dvě práce, abych nás uživila a měli jsme střechu nad hlavou.

Vzpomněla jsem si, jak těžké bylo zůstat trpělivá. Kolikrát jsem večer brečela, když Vojta konečně usnul. Nebyl tam nikdo, kdo by mě podržel.

Právě proto, i když mě to bolelo, jsem věděla, že Vojta si musí na vlastní kůži zažít, co to znamená být rodič. Možná to nepochopí úplně, ale aspoň pocítí ten tlak, tu bezmoc, tu odpovědnost...

Mohlo by Vás zajímat:

Roman (72): Vychoval jsem bezcitné a chamtivé stvůry. Kdyby moje děti mohly, sebraly by mi úplně všechno

Omluvil se mi

Druhý den Vojta zaklepal na moje dveře. Vypadal úplně vyřízeně, zřejmě se moc nevyspal. Byl sám, syna nechal u sousedky. „Mami, já už fakt nevím,“ spustil a hned padl na gauč. „Je toho na mě moc. Toník pořád brečí a já... já asi na to nemám.“

Sedla jsem si k němu a v srdci se mi mísila úleva i smutek. Úleva, že konečně přiznal, jak těžké to je. Smutek, když jsem ho viděla tak zlomeného. „Vím přesně, jak se cítíš. Každý rodič si tím projde,“ řekla jsem tiše.

„Ale... jak jsi to zvládla? Sama, bez nikoho...“ pronesl a podíval se na mě.

„Popravdě? Někdy sama nevím,“ usmála jsem se smutně. „Prostě jsem musela. Každý den jsem ze sebe dávala všechno, i když jsem měla pocit, že je to málo.“

Promnul si oči a podíval se na mě trochu jinak. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak těžké to pro tebe muselo být. Omlouvám se, že jsem tě tak soudil...“ zašeptal a v hlase měl upřímnou lítost.

Na tenhle moment jsem čekala – na pochopení. „Jsem ráda, že ti to došlo. Ráda ti pomůžu, ale musíš vědět, že výchova je hlavně tvoje odpovědnost. Vždycky tu budu, ale tu cestu si musíš najít sám.“

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (59): Snažili jsme se sebevíc, ale špatně jsme vychovali syna. Teď trpí nevinní

Konečně pochopil, co je rodičovství

Po chvíli ticha zvedl hlavu a v jeho očích něco bylo, možná odhodlání, možná pochopení.

„Pomůžu ti, ale mám jednu podmínku,“ nadhodila jsem.

„Jakou?“ zeptal se a v hlase měl jiskřičku naděje.

„Chci, abys pochopil, že výchova Toníka je týmová práce. Není to jen tvoje věc, ale také věc Hany. Musíte spolupracovat, dělit se o povinnosti, podržet jeden druhého. A hlavně si uvědom, že to nebude vždycky lehké. Někdy se kvůli dítěti budeš muset vzdát vlastních plánů,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. „A ještě něco – nauč se myslet i na sebe. Šťastný rodič vychová šťastné dítě.“

Vojta se usmál. A já v tu chvíli věděla, že se v něm něco zlomilo. Možná ta tíha odpovědnosti. Nebo jen vědomí, že se na mě vždycky může spolehnout. A teď, když konečně začínal chápat, co všechno obnáší rodičovství, jsem cítila, že si k sobě můžeme najít cestu...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (52): Živím se rukama a syna jsem vychoval sám, ale nikdy mu nic nechybělo. Mrzí mě, že se za mě stydí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.