Julie (42): Konečně jsem zažila pocit vítězství. Zjistila jsem, že jsem úspěšnější než spolužačky, které se mi posmívaly

Na střední škole jsem se dost trápila. Byla jsem neustále nemocná. Přes podzim a zimu nebylo měsíce, abych alespoň týden nechyběla. Každý si umí představit ten objem učiva, které jsem se musela doučit.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (24): První stupeň základky byl jako noční můra, šikanovali mě a nikdo se mě nezastal. Jiná škola mě zachránila

Rodiče mi pomoci neuměli

Moji rodiče pracovali jako dělníci. S doháněním učiva mi pomoci neuměli. Nerozuměli tomu. Tak jsem na to byla sama. Snažila jsem se. Dokonce bych řekla, že jsem to i zvládala, ale samozřejmě časté absence si vybraly svou daň. Na vysvědčení jsem mívala na střední škole trojky od shora dolů.

Na základní škole jsem byla jedničkářka. Skutečnost, že se ze mně stala průměrná studentka mě trápil. Nepřidaly tomu ani posměšky úspěšnějších spolužaček. „Julčo, musíš se víc učit. Zase špatná známka z písemky. Musíš přidat, abys nevypadala jako hlupačka,“ smály se mi často. A mě to velice trápilo. Blbě oblečená a ještě k tomu blbé známky. Připadala jsem si tenkrát na okraji společnosti. Všichni mi přišli zajímavější, lepší a hezčí než já.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (37): Ocitla jsem se sama ve škole a zažila něco děsivého. Nejspíš mě strašil duch mrtvého profesora

Tvrdě jsem na sobě dřela

Uzavřela jsem se do sebe a moc se se spolužáky nebavila. Tím, že jsem byla neustále nemocná, tak jsem nezapadla do kolektivu. Nejprve mě spolužáci na nějaké akce zvali, ale když pochopili, že já dopředu nic plánovat nemohu, vzdali to. Po maturitě jsem se zúčastnila jen povinné části zakončení školy a večer jsem na oslavu se spolužáky do restaurace ani nešla. A nikomu jsem nechyběla.

Začala jsem pracovat jako sekretářka v jedné firmě. Ale práce mě mentálně nenaplňovala. Při zaměstnání jsem dálkově vystudovala vysokou školu. Do cesty mi život přihrál fajn manžela, s kterým jsme založili reklamní agenturu. Po vyřešení prvotních problémů se nám dařilo. Minulý týden jsem zažila neopakovatelný pocit, když na jednání dorazily dvě moje spolužačky ze střední školy. Ty, které se mi posmívaly nejvíce.

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (70): Dcera si kvůli své jinakosti vytrpěla ve škole své. Tatínka jednoho spolužáka ale srovnala bravurně

Obézní neupravené ženy v mé kanceláři

Já v kostýmku. Na židlích naproti mě seděly dvě vyhořelé ženy. Obě neupravené, jedna obézní. Okamžitě jsem poznala o koho jde a vybavily se mi jejich pošklebky. Nicméně v současnosti jsem byla evidentně já ta, které se dařilo. Spolužačky chtěly vytvořit vývěsní štít do své neprosperující restaurace. Poslední pokus před krachem.

Při podpisu smlouvy jsem zjistila, že už dál studovat nešly a skončily obě se středoškolským vzděláním. Obě boj se stárnutím prohrály a vypadaly o deset let starší, než byl jejich skutečný věk. Užila jsem si pocit vítězství a musím říct, že mi to částečně zahojilo šrámy, které jsem v dětství od nich utržila. Samozřejmě jsem se chovala profesionálně a vstřícně. Ale nebudu tvrdit, že mě mé zjištění vnitřně nepotěšilo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Honza (72): Spolužáci se vnučce posmívají, že nemá drahé a značkové věci. Přemýšlím, že si na školu došlápnu