Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kamila si dlouho dělala legraci, že její manžel má chatu radši než ji. A v jistém smyslu měla pravdu. Zjistila to, když tam manžela jednoho dne přistihla s milenkou.
Říká se, že ty největší rány přijdou ve chvíli, kdy je čekáte nejmíň. Život se vám může vysmát přímo do obličeje právě tehdy, když se cítíte nejšťastněji a nejbezpečněji. Když milujete bez podmínek. Když máte pocit, že všechno konečně běží tak, jak má...
Manžel jezdí na chatu
Moje manželství s Alešem trvá přes dvacet let. Nebyla to žádná filmová romance plná spalující vášně, ale bylo v tom pouto, něha, oddanost. A hlavně důvěra.
Kdysi jsme si koupili chatu, ale já nikdy nepropadla Alešovu nadšení pro hrabání se v hlíně. „Jeď, odpočiň si,“ říkala jsem mu každý pátek, když si balil tašku a vykládal mi, jak stráví víkend stříháním stromků a spoustou dalších věcí.
Smála jsem se, že chatu miluje víc než mě. Ani na vteřinu mě nenapadlo pochybovat o tom, co tam vlastně dělá. Byli jsme dlouholetí manželé, zvyklí jeden na druhého, a ty zvyky mi dávaly pocit jistoty.
Ale pak, v jednu neděli ráno, mě něco napadlo. Možná to byla intuice, možná obyčejná ženská zvědavost. Neváhala jsem dlouho, sedla jsem do auta a vyrazila na chatu.
Chtěla jsem ho překvapit
Cesta na chatu mi trvala ani ne hodinu. Představovala jsem si Alešův výraz, až mě uvidí. Už jsem měla v hlavě celý scénář: jeho překvapení, pak radost, že jsem přišla za ním. Možná bych ho dokonce přesvědčila na skleničku vína místo jeho obvyklého „musím ráno brzy vstávat, práce nepočká“.
Když jsem odbočila na polní cestu k chatě, napadlo mě, jestli mě vůbec uslyší přijíždět. Možná ho překvapím u záhonků, s tím jeho soustředěným výrazem, který jsem znala tak dobře.
Něco ale bylo jinak. Na úzké cestě stál cizí červený vůz. Zaparkovala jsem a vypnula motor. Větřík ke mně donesl tlumené zvuky. Nejdřív ženský smích, pak mužský hlas. Slovům jsem nerozuměla, ale jedno mi bylo jasné, můj manžel ten víkend rozhodně netrávil sám.
Začalo mi bušit srdce. Jako náměsíčná jsem šla k chatě. Dveře byly zavřené. Postavila jsem se na špičky a nakoukla oknem dovnitř. Zamrkala jsem a ustoupila o krok. Ne, tohle přece nemohla být pravda...
Manžel mě podvádí
Můj Aleš – ten samý, co mě před pár dny líbal na dobrou noc – právě objímal Radku, naši sousedku z vedlejší chaty. Tiskl ji k sobě a ona se smála.
Snažila jsem se najít nějaké vysvětlení. Možná ji utěšoval... Možná se jí něco stalo... Ale tohle nebylo kamarádské objetí. To byl dotek, který jsem si pamatovala z našich nejlepších let. Jemný a něžný. Ne ten, kterým muž obejme ženu, ke které nic necítí.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Minutu? Pět? Pak se ve mně něco zlomilo. Vrazila jsem do dveří. „No prosím, jaká romantika...“ pronesla jsem ledovým tónem.
Aleš vytřeštil oči, Radka od něj odskočila, jako by se spálila. Chvíli bylo ticho. Aleš udělal krok ke mně, ale já ucouvla. „Kamilo, já ti to vysvětlím...“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. „Viděla jsem všechno.“ Otočila jsem se na podpatku a odešla. Neohlédla jsem se. Nechtěla jsem vidět jeho výraz. Ani ten její...
Můj svět se zhroutil
Nasedla jsem do auta a odjela. Cestou domů jsem prošla všemi fázemi – šok, vztek, ponížení. Pořád jsem měla před očima Aleše s Radkou v naší chatě. Jak jsem mohla být tak slepá?
Doma jsem bez rozmyslu začala sbírat jeho věci. Košile, boty, holicí strojek, všechno letělo do obrovského pytle. Vtom se rozrazily dveře a v nich stál Aleš, byl rozcuchaný a košili měl rozepnutou.
„Tady už nemáš co dělat!“ zasyčela jsem a hodila mu tašku k nohám.
„Kamilko, prosím tě, nedělej scény. Já ti to vysvětlím...“
„Scény?“ zasmála jsem se. „To ty jsi předváděl romantické scénky na chatě!“
Aleš mě chytil za zápěstí. „Prosím, promluvme si.“
Vytrhla jsem se mu. „Ne. Tady už nemáš co dělat...“ řekla jsem a vystrčila ho ze dveří i s jeho věcmi.
Přišel o manželku i milenku
Bylo mi jasné, že se to rozkřikne. Ráno jsem slyšela sousedku z přízemí, tu, co pořád zametá chodbu a tváří se, že se o nic nezajímá, jak šeptá druhé: „Vyhodila ho! Viděla jsem to!“ Pak mi přišla zpráva od Katky, kamarádky z vedlejšího vchodu: „Drž se. Nezasloužil si tě.“ Nejhorší bylo, že se to šířilo rychle. Na trhu, v obchodě, dokonce i na parkovišti – všude jsem cítila ty pohledy.
Aleš mi volal a psal zprávy. Prosil o setkání. Neodpovídala jsem. Když jsem ho pak uviděla sedět v autě před domem, pochopila jsem, že se nechce vzdát. Vyšla jsem ven. „Co ještě chceš?“ zeptala jsem se chladně.
„Prosím... promluvme si.“
Podívala jsem se na něj. V jeho očích nebyla lítost. Jen zoufalství. „Chata je volná. Můžeš tam bydlet,“ řekla jsem a šla zpátky domů. Poprvé po hodně dlouhé době se mi ulevilo.
Později jsem se doslechla, že se s ním Radka rozešla. Když se všechno provalilo, přestala jezdit na chatu, dokonce se vyhýbala i známým. Možná se bála, že bude mít ostudu. Aleš zůstal sám, bez bytu, bez milenky i bez těch svých víkendových „výletů“.
Kdysi jsem si neuměla představit život bez něj. Teď nechápu, jak jsem s ním mohla žít tolik let. Jednou jsem si večer sedla na gauč a podívala se na starou fotku nás dvou. Usmívali jsme se a drželi se za ruce. S povzdechem jsem ji schovala do šuplíku. Nehodlala jsem se k tomu vracet. To byl konec. A snad i začátek něčeho nového...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
