Karin (49): Sousedka mě rozčilovala svými poznámkami a naschvály. Když se odstěhovala, začala jsem se chovat jako ona

S manželem se nám začalo dařit, a tak jsme si chtěli pořídit prostorný byt blízko centra. Hledání trvalo dlouho, ale nakonec jsme objevili nádherný byt 3+1 se zadní zahrádkou. Byla jsem nadšená, perfektní místo pro náš plánovaný rodinný život. Rozloha nám bohatě stačila a přízemí bylo ideální, abych se nemusela tahat s kočárkem ani těžkými nákupy.

Mohlo by Vás zajímat:

Radana (72): Moje vnučka objevila v rodinném albu sestru, na kterou jsme všichni zapomněli

Už při nastěhování nás sousedé začali litovat

Snad každý v domě, kam jsme se s manželem přistěhovali, nás varoval před naší novou sousedkou, paní Irmou, která bydlela hned naproti. Dokonce mi paní Lenka ze třetího patra přinesla na uvítanou upečený koláč. „Dobrý den, jsem Lenka ze třetího patra a nesu vám na zabydlení něco dobrého,“ řekla s úsměvem. Usmála jsem se zpátky a s chutí přijala její zákusek. „Teda, vy jste to chytli! Bydlet naproti té ježibabě…“

Zvědavě jsem na ni pohlédla. „Naproti komu?“„Naproti paní Irmě. Ta tady v přízemí dělá ze života všem peklo. Snad na vás bude hodná.“ Její slova mě až zamrazila. Poděkovala jsem, kývla a šla dál vybalovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (35): Díky svému synovi jsem odhalila, něco šokujícího. Můj pravý otec je někdo úplně jiný

Sousedka přišla se zdánlivě nevinnou prosbou

Asi po dvou týdnech zaklepala i sama paní Irma. Usměvavá a zdvořilá paní mi nabídla nový čajový servis, který dostala, ale nepoužívala. Musela jsem s díky odmítnout, ale vůbec mi nepřipadala taková, jak ji popisovala sousedka ze třetího patra. Než se její milý úsměv proměnil v první sousedskou prosbu. „Karinko, mohu vám tak říkat? Váš manžel mi stojí na místě, kde obvykle parkuji. Mohl by parkovat třeba naproti?“

Zarazilo mě to. „Vždyť je to veřejné parkoviště, manžel si vybírá místo podle toho, kde je zrovna volno.“ „No právě. Kdyby byl trochu ohleduplnější a parkoval jinde... Mám nemocné nohy a nemůžu chodit tak daleko. A on vždycky zabere místo před vchodem.“ Dívala jsem se na ni nevěřícně. Irma se jen usmála, spiklenecky na mě mrkla a dodala: „Ženy by si měly pomáhat, Karinko.“ A pak prostě odešla.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (27): Moje sestra si po svatbě začala s mým přítelem. Nechápu, jak mi to mohli udělat

Sousedka nám neustále dávala zabrat

Paní Irma si svou přítomnost uměla prosadit. Neustále nám dávala najevo, co děláme špatně. Jednou byly naše záhony špatně zastřižené, jindy jí šlo domů příliš slunce. Vadila jí i naše rohožka s karikaturami mě, mé dcery a manžela. V zimě jsme prý neodklízeli sníh dostatečně brzy a když si kvůli tomu zlomila nohu, využila situace. Najednou jsme jí museli nakupovat, vybírat poštu a starat se o její předzahrádku.

Hluční jsme být nesměli, protože byla nemocná, a když jsme její pravidla porušili, brzy nám na dveře klepala policie. Každý den s ní byl boj, neustálé narážky, jak jsme mladí a přitom bychom jí v jejím věku nesahali ani po kotníky. Nakonec po patnácti letech se rozhodla odstěhovat ke svému synovi a svůj byt přenechala jiné rodině.

Mohlo by Vás zajímat:

Táňa (33): Moje tchyně se chystá na čtvrtou svatbu a já mám strach, že to zase dopadne tragicky

Najednou mi paní Irma začala chybět

Ani nevím proč, ale měsíc po Irmině odstěhování mi její narážky a věčné stížnosti začaly chybět. Nová rodina byla skvělá, mladí novomanželé s miminkem, milí a vstřícní. V domě zavládl nezvyklý klid.

A možná právě proto jsem začala vnímat drobné nedokonalosti u našich nových sousedů. Jejich miminko plakalo častěji, než bych si přála. Mladá paní nestíhala vytírat chodbu, prádlo na sušáku nechávala zbytečně dlouho a kočárek se neustále ocital na naší polovině. Dokonce mi začalo vadit, že se nestarají o záhony na předzahrádce.

A tak jsem do ní začala vědomě šít přesně tak, jak to kdysi dělala Irma mně. Nevím proč, ale nemůžu si pomoci. Možná je to věkem nebo mi prostě chybí ten správný soupeř.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (37): Máma strávila část mého dětství ve vězení. Dodnes jí nedokážu věřit natolik, abych ji nechala samotnou u sebe doma