
Sousedské vztahy bývají složité, což dobře ví i Karin. Dlouhá léta vedla tichý boj se svou o třicet let starší sousedkou, až do chvíle, kdy se odstěhovala. Teprve tehdy si uvědomila, že to, co ji rozčilovalo, jí zároveň dodávalo potřebnou energii.
S manželem se nám začalo dařit, a tak jsme si chtěli pořídit prostorný byt blízko centra. Hledání trvalo dlouho, ale nakonec jsme objevili nádherný byt 3+1 se zadní zahrádkou. Byla jsem nadšená, perfektní místo pro náš plánovaný rodinný život. Rozloha nám bohatě stačila a přízemí bylo ideální, abych se nemusela tahat s kočárkem ani těžkými nákupy.
Už při nastěhování nás sousedé začali litovat
Snad každý v domě, kam jsme se s manželem přistěhovali, nás varoval před naší novou sousedkou, paní Irmou, která bydlela hned naproti. Dokonce mi paní Lenka ze třetího patra přinesla na uvítanou upečený koláč. „Dobrý den, jsem Lenka ze třetího patra a nesu vám na zabydlení něco dobrého,“ řekla s úsměvem. Usmála jsem se zpátky a s chutí přijala její zákusek. „Teda, vy jste to chytli! Bydlet naproti té ježibabě…“
Zvědavě jsem na ni pohlédla. „Naproti komu?“„Naproti paní Irmě. Ta tady v přízemí dělá ze života všem peklo. Snad na vás bude hodná.“ Její slova mě až zamrazila. Poděkovala jsem, kývla a šla dál vybalovat.
Sousedka přišla se zdánlivě nevinnou prosbou
Asi po dvou týdnech zaklepala i sama paní Irma. Usměvavá a zdvořilá paní mi nabídla nový čajový servis, který dostala, ale nepoužívala. Musela jsem s díky odmítnout, ale vůbec mi nepřipadala taková, jak ji popisovala sousedka ze třetího patra. Než se její milý úsměv proměnil v první sousedskou prosbu. „Karinko, mohu vám tak říkat? Váš manžel mi stojí na místě, kde obvykle parkuji. Mohl by parkovat třeba naproti?“
Zarazilo mě to. „Vždyť je to veřejné parkoviště, manžel si vybírá místo podle toho, kde je zrovna volno.“ „No právě. Kdyby byl trochu ohleduplnější a parkoval jinde... Mám nemocné nohy a nemůžu chodit tak daleko. A on vždycky zabere místo před vchodem.“ Dívala jsem se na ni nevěřícně. Irma se jen usmála, spiklenecky na mě mrkla a dodala: „Ženy by si měly pomáhat, Karinko.“ A pak prostě odešla.
Sousedka nám neustále dávala zabrat
Paní Irma si svou přítomnost uměla prosadit. Neustále nám dávala najevo, co děláme špatně. Jednou byly naše záhony špatně zastřižené, jindy jí šlo domů příliš slunce. Vadila jí i naše rohožka s karikaturami mě, mé dcery a manžela. V zimě jsme prý neodklízeli sníh dostatečně brzy a když si kvůli tomu zlomila nohu, využila situace. Najednou jsme jí museli nakupovat, vybírat poštu a starat se o její předzahrádku.
Hluční jsme být nesměli, protože byla nemocná, a když jsme její pravidla porušili, brzy nám na dveře klepala policie. Každý den s ní byl boj, neustálé narážky, jak jsme mladí a přitom bychom jí v jejím věku nesahali ani po kotníky. Nakonec po patnácti letech se rozhodla odstěhovat ke svému synovi a svůj byt přenechala jiné rodině.
Najednou mi paní Irma začala chybět
Ani nevím proč, ale měsíc po Irmině odstěhování mi její narážky a věčné stížnosti začaly chybět. Nová rodina byla skvělá, mladí novomanželé s miminkem, milí a vstřícní. V domě zavládl nezvyklý klid.
A možná právě proto jsem začala vnímat drobné nedokonalosti u našich nových sousedů. Jejich miminko plakalo častěji, než bych si přála. Mladá paní nestíhala vytírat chodbu, prádlo na sušáku nechávala zbytečně dlouho a kočárek se neustále ocital na naší polovině. Dokonce mi začalo vadit, že se nestarají o záhony na předzahrádce.
A tak jsem do ní začala vědomě šít přesně tak, jak to kdysi dělala Irma mně. Nevím proč, ale nemůžu si pomoci. Možná je to věkem nebo mi prostě chybí ten správný soupeř.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.