Marie (65): Můj manžel zemřel před deseti lety. Přesto nežiju sama, jeho duše mě nikdy neopustila

S Pavlem jsem strávila téměř 40 let. Byl to můj první a jediný muž, ale to mi nikdy nevadilo. Milovala jsem ho víc než kohokoliv jiného. Když onemocněl, chodila jsem s ním na všechna vyšetření a pečovala o něj. Byli jsme spolu až do trpkého konce.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (55): Při cestě po schodech jsem uslyšela podivné kroky a zahlédla stín. Byl to můj zesnulý muž?

Myslela jsem, že dožiju sama

Asi neexistují slova, alespoň já je neznám, kterými bych mohla popsat, jak jsem se cítila, když jsem Pavla naposledy držela za ruku. Odešel tam, odkud není návratu. A nechal mě tady samotnou. Nebyla to jeho chyba, nemoc byla silnější, ale já si vůbec nedokázala představit, jak budu žít dál.

Měla jsem kolem sebe rodinu a přátele, ale díru v mém srdci nikdo z nich nedokázal vyplnit. Jeho smrt mi vzala pevnou půdu pod nohama. Cítila jsem se ztracená ve vlnách bolesti a odloučení. Náš byt se stal svědkem mých slz a vzpomínání na časy, kdy jsme se spolu smáli, drželi se za ruce a věřili, že nic na světě nás nemůže rozdělit.

Přestože jsem se díky rodině a kamarádkám z toho nejhoršího dostala, pohrávala jsem si s myšlenkou, že mi nejlépe bude samotné. Dožiju v bytě, který mi každým centimetrem připomínal všechno, co jsem zažila s Pavlem.

Mohlo by Vás zajímat:

Čeněk (31): Babička tvrdila, že stále žije se zesnulým dědou. Stačilo mi u ní strávit jednu noc, abych pochopil

Možná nakonec nebudu žít sama

Kamarádky se mě pravidelně snažily vytáhnout na kafe a něco dobrého k tomu, ale hovory vždy tak nějak vázly. Po Pavlově smrti jsem zkrátka ztratila chuť do života. A po nějaké době přišlo na přetřes, že bych si měla někoho najít, protože samota nedělá lidem dobře. Jenže mně nešlo do hlavy, proč bych to měla dělat.

Muž, kterého jsem nikdy nepřestala milovat, je pryč. A nikdo ho nenahradí. Moje duše zůstala věrná jen jemu. S touto myšlenkou jsem ráno vstávala a večer usínala. Nemohla bych Pavla zradit tím, že si k sobě někoho najdu.

Časem jsem si všimla jednu neobvyklou věc. Když sedím doma sama a vzpomínám na Pavlíka, cítím jeho přítomnost. Jako by tam byl se mnou. Myslela jsem, že začínám bláznit a blíží se můj konec, ale pak se stalo něco, co mě přesvědčilo o opaku.

Mohlo by Vás zajímat:

Sáva (64): Manžel se před smrtí nestačil rozloučit. Jedné noci mi poslal dojímavý vzkaz

Můj manžel mě nikdy neopustil

Jednoho večera jsem seděla u okna a vzpomínala na to, jak jsme tam kdysi seděli spolu a Pavel mi četl básně. Najednou se mi zdálo, že slyším známý hlas. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Nikoho jsem neviděla, ale Pavlův hlas pořád šeptal verše od Nezvala...

Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale když jsem skončila, spadla ze mě neuvěřitelná tíha, která mě trápila spoustu let. Vědomí, že Pavel je pořád někde tady, mi vlilo novou krev do žil. Od té doby sedávám u okna každý večer a nechávám se unášet jeho hlasem.

Začala jsem také víc chodit mezi lidi a kamarádky nadšeně přijaly, že už se opět umím smát. Tu a tam se mi snaží někoho dohodit, ale já to s díky odmítnu. Vím, že mě doma čeká láska mého života. A také vím, že až jednou opustím tento svět, Pavel mě tam nahoře bude čekat...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (45): Zesnulý táta našel způsob, jak nás dát s mamkou zase dohromady

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.