Marie (63): K mému sousedovi se rodina nechovala moc hezky. Dal jim všechno, ale ve stáří měl jenom mě

„Babi! Ten pán vypadá divně!“ ukázal můj vnouček Kája prstem na staršího muže, který vedl na vodítku malého psa.

Nesouhlasně jsem se na chlapce podívala. „Kájo, není hezké takhle komentovat něčí vzhled. Možná je nemocný,“ vysvětlila jsem mu klidně.

Mohlo by Vás zajímat:

Anděla (67): Kvůli podivným zvukům jsem zavolala tísňovou linku. Zachránila jsem sousedovi život

Vnukovi se líbil sousedův pes

Muž, bylo mu přes sedmdesát, šel pomalu, mírně se kymácel ze strany na stranu a nohama pohyboval se zjevnými obtížemi. Jeho unavenou tvář zdobil vřelý úsměv. „Dobrý den,“ řekl vlídně.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem a usmála se.

Kája svraštil čelo a zašeptal: „Znáš ho?“

„Ne, ale když nás někdo pozdraví, měli bychom mu vždycky odpovědět. Úsměv je taková maličkost, která může zlepšit den,“ řekla jsem.

Pes toho muže, malé chundelaté stvoření s ocasem, který se pohyboval jako kyvadlo, Káju očichal a pak na něj upřel své černé bystré oči.

"Legrační pes,“ zamumlal můj vnuk. "Babi, můžeme mít takového psa?" zeptal se a upřeně se zadíval na chundelatého pejska.

Usmála jsem se. "To není tak jednoduché. Musel by ses o něj starat, krmit ho, chodit s ním na procházky...“ připomněla jsem mu.

"Ben je skvělý společník,“ řekl muž a pohladil psa po hlavě. "Doktor mi řekl, abych víc chodil na procházky, a tak jsem se rozhodl, že si adoptuji psa. Díky němu mám pohyb a také někoho, kdo mi dělá společnost."

Mohlo by Vás zajímat:

Růžena (73): Už jsem nevěřila na lásku. Pak se k nám do domu přestěhoval nerudný děďula a vše bylo jinak

Seznámili jsme se

Kája si Bena prohlížel se směsicí zvědavosti a nejistoty. "Neboj se, nic ti neudělá,“ ujistil ho pán a podal mu vodítko. "Nechceš si to zkusit?"

Než jsem se nadála, Kája vedl Bena po parku a já se posadila na lavičku vedle jeho pána.

"Jsem Tibor,“ představil se. "Nedávno jsem se sem přistěhoval do domu, co je kousek od parku."

Ukázalo se, že bydlíme ve stejném domě, jen o dva vchody dál.

"Nedávno jsem prodal svůj statek a přestěhoval se sem,“ dodal a vyprávěl mi o svém životě na venkově, o práci, které se věnoval celý život. V jeho hlase jsem slyšela stesk, ale také úlevu, že už nemusí tolik pracovat.

Kája se vrátil udýchaný a oči mu zářily. "Babičko, ten pes je skvělý!" oznámil nadšeně.

Tibor se usmál. "Ben má rád děti, ale už je starý. Neběhá moc rychle,“ poznamenal.

Od toho dne, kdykoli jsme se s Tiborem setkali, Kája se ptal, jestli si může hrát s Benem. Vždy ochotně souhlasil, i když bylo vidět, že někdy působí unaveně. Byl milý a hovorný, ale zároveň moc nemluvil o svém současném životě. Začalo mi to vrtat hlavou.

Mohlo by Vás zajímat:

Naďa (66): Měla jsem už po krk samoty, tak jsem pozvala souseda na kávu. Dopadlo to nečekaně

Jeho příběh je smutný

Občas jsem viděla Tibora u okna bytu, který sdílí s mladým párem. Nikdy jsem je neviděla chodit na procházky nebo dokonce mluvit spolu. Vypadalo to, jako by žili odděleně, i když měli společný byt.

Bylo mi to divné, tak jsem se jednoho dne přímo zeptala, jestli žije se svou rodinou. Na okamžik zaváhal, jako by nechtěl odpovědět. "Je to vnučka s manželem a dětmi. Ale oni mají svůj vlastní život a já... svůj," řekl stručně.

Pak změnil téma, patrně se chtěl vyhnout dalším otázkám. Cítila jsem, že něco není v pořádku.

Všechno důležité jsem se dozvěděla od souseda z prvního patra. Ten ví o všem, co se kde šustne. Řekl mi, že Tibor prodal statek a peníze dal své vnučce. Na oplátku od ní dostal jeden pokoj v bytě, který si koupila. Ale nefungují jako rodina, připomínají spíše cizí lidi, kteří jsou pod jednou střechou. Příběh starého pána byl smutnější, než jsem čekala.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (67): Po smrti partnerky mě její příbuzní vyhodili z domu. Skončil jsem na společném pokoji v domově důchodců

Byl tak osamělý

Přišlo mi, že Tibor je v poslední době nějaký zamlklý. "Máte opravdu skvělého psa," řekla jsem s úsměvem, abych prolomila ticho na jedné z našich společných procházek.

Přikývl, ale viděla jsem, že je myšlenkami jinde. „Děkuji, že si s vámi můžu občas promluvit,“ řekl náhle, ale pak se zase odmlčel.

Cítila jsem, že potřebuje podporu. Začala jsem ho povzbuzovat k delším procházkám a jeho smutný obličej se pomalu rozjasňoval. Bylo v tom víc než jen procházky, bylo to přátelství, které jsme oba potřebovali. Jsem už pár let vdova a vnuk ke mně nechodí moc často.

Tibor se stále vyhýbal mluvení o své vnučce, ale začala jsem chápat, jak je osamělý. Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se asi musí cítit, když se vrací do bytu, který měl být jeho domovem, ale ve skutečnosti se tam necítil jako doma...

Mohlo by Vás zajímat:

Ája (30): Pečovala jsem o osamělou sousedku. Její dcera mě obvinila, že to dělám kvůli bytu

Zvedla jsem mu náladu

Jednoho odpoledne, když jsme se procházeli v parku, mi poděkoval za naše společné chvíle. "Ben je jediný, kdo na mě vždy čeká doma s radostí, a vy... mi připomínáte, že i lidé mohou být dobří."

Překvapeně jsem se na něj podívala. "Všichni občas potřebujeme..." nedořekla jsem, protože jsem spatřila přicházet jeho vnučku. Její chladný pohled plný nespokojenosti byl cítit už zdálky.

Tibor okamžitě zrychlil tempo. "Promiňte, musím už jít.." pronesl unaveně.

Cítila jsem, že musím udělat něco víc. Tibor byl dobrý člověk, ale život s vnučkou mu dával zabrat. Chtěla jsem mu dopřát pocit, že má někoho, na koho se může spolehnout.

"Zítra se stavte na čaj, něco k tomu upeču..." řekla jsem nahlas, než zmizel za rohem.

Neodpověděl, ale viděla jsem, že se na jeho tváři objevil úsměv...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (29): Osamělá sousedka mi pomohla splnit můj největší sen. Pak se stala mou kamarádkou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.