Martina (38): Nechtěla jsem být na školním srazu za outsidera, tak jsem si vymyslela rodinu a skvělý život. Náhoda mě ale odhalila

Když mi přišla zpráva s pozvánkou na sraz se spolužáky ze střední, seděla jsem s mobilem v ruce snad půl hodiny a přemýšlela, co s tím. Na jedné straně jsem byla moc zvědavá, jak spolužáci po tolika letech vypadají a kde nakonec skončili. Na druhé mi došlo, že to také bude jedna velká přehlídka úspěchů a šťastných rodinek. Představila jsem si, jak tam přijdou všechny bývalé spolužačky s fotkami svých roztomilých dětí, s příběhy o tom, jak se jim daří… A já? Co já?

Mohlo by Vás zajímat:

Patrik (38): Na školním srazu po dvaceti letech si mě nikdo nepamatoval. Jako bych nikdy neexistoval

Rozhodla jsem se lhát

Já nemám nic, čím bych se chlubila. Pracuji jako obyčejná asistentka. Nejsem vdaná. Nemám děti. Můj poslední vztah skončil fiaskem a už několik let žiji sama v jiném městě, než jsme studovali. Nechci, aby se mě někdo vyptával, kde je problém, zda už nejsem zoufalá, a nakonec mě ještě litoval.

Pak mě napadlo jedno řešení, které sice nebylo vůbec poctivé, ale pro tento účel skvělé. I já budu mít skvělý život, jen bude vymyšlený. „Nikdo z nich mě pořádně nezná, bydlím jinde, nejsem na sociálních sítích, co by se mohlo stát?“ říkala jsem si.

Vytvořila jsem si v mobilu album „své rodinky“ a použila tam společné fotky s neteří a synovcem. Švagra jsem zas vydávala za manžela. Připravila jsem si i historky o našem seznámení a rodinném soužití. Takové ty běžné věci, na které by se někdo mohl ptát. A byla jsem spokojená. Celý ten můj „nový život“ se mi tuze líbil.

Mohlo by Vás zajímat:

Karina (35): Na třídním srazu jsem potkala učitele, který mi znovu zamotal hlavu. Teď zvažuji, co dál

Chvíli jsem byla za hvězdu, ale pak to prasklo

Sraz byl nakonec úplně skvělý a byla jsem ráda, že jsem se nenechala odradit. Všichni byli milí, fotky mojí „rodiny“ sklidily obdiv, a dokonce mi pár holek řeklo, že mi závidí, jak si žijeme. A já se tehdy ani nezastyděla. Byla jsem pyšná, jak jsem to krásně vymyslela a zahrála skvělé divadlo. Jenže pak přišla ta osudná chvíle.

Asi dva týdny po srazu jsem byla s neteří a synovcem v zoo. Užívali jsme si pohodový den a pak jsem najednou strnula. Uviděla jsem totiž Hanku, jednu ze spolužaček. Než jsem se vzpamatovala, už si to ke mně nadšeně mířila.

„Ahoj! Jéééé, to je ale náhodička!“ zavolala. Hlavou mi šrotovaly nejrůznější scénáře, jak vyjde pravda najevo. Na tuhle situaci jsem prostě nebyla připravená. A vtom to přišlo.

„Teto, můžeme jít ještě na zmrzlinu?“ houkla na mě neteř.

Hanka na mě zůstala koukat. „Teto?“ zopakovala potichu a bylo jasné, že to celé pochopila.

Snažila jsem se zachovat klid. „Hanko, já ti to vysvětlím. Prostě jsem nechtěla být jediná, kdo nic nemá. Byla to hloupá lež.“

Podívala se na mě dost pohrdavě, rozloučila se a odešla. Já tam stála, rudá až za ušima. Věděla jsem, že tohle nedopadne dobře. Bylo mi jasné, že to Hanka ráda a velmi rychle rozkecá a další sraz už pro mě nepřipadá v úvahu.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (38): Nemohla jsem dát dohromady třídní sraz. Důvod mě nečekaně šokoval

Je to pro mě ponaučení

Vím, že lhát se nevyplácí a celé to byla hloupost. Ale všichni někdy děláme chyby. Prostě jsem chtěla na chvíli zapadnout. Cítit se jako někdo, kdo něco dokázal. Když ne v práci, tak aspoň s úžasnou rodinou. A upřímně – i to malé hrané uznání mi na chvíli dodalo pocit, že nejsem taková outsiderka. Ale vím, že taková lež není řešení. Největší síla je umět být sama sebou. I když to občas bolí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (35): Na třídním srazu jsem si zvedl sebevědomí a konečně vyřešil staré křivdy. Matikářka se nestačila divit