Facebook
Instagram
Matylda se dobře učí a má ambice, ale táta vidí její budoucnost na rodinné farmě. Nechce ani slyšet o tom, že by dělala něco jiného, nedejbože studovala na univerzitě. Povede se Matyldě utéct a splnit si své sny?
Kdybych neměla žádné ambice, ani by mě nenapadlo snít o lepší budoucnosti. Ale já vím, že dokážu víc. Jen potřebuju přesvědčit tátu, aby mi umožnil jít dál.
Chci jít studovat
Vstávám za úsvitu, jdu do chléva podojit krávy, vypustit slepice na dvůr, pak následuje rychlá sprcha, snídaně a běh na autobus, abych stihla školu. Vždycky jsem dochvilná, protože zmeškat autobus znamená čekat dvě hodiny na další. Jít osm kilometrů do města pěšky nepřipadá v úvahu. Po škole spěchám domů, rychle se najím a znovu pracuju na farmě.
Nemám život jako ostatní teenageři. Všude je něco k úklidu, posekání nebo opravě. Někdy musím jen stát a poslouchat, jak mi otec vykládá o farmaření. Nic z toho mě ale nezajímá.
Teprve po večerních pracích si můžu sednout a učit se. Naštěstí mi učení jde dobře. Můj mladší bratr Tonda ale má se školou problém. Minulý rok jsem ho dokonce doučovala, aby nepropadl.
Po maturitě chci jít na vysokou, ale mám z toho trochu obavy. Už několikrát jsem se pokusila mluvit s rodiči, hlavně s tátou, o svých snech, ale buď neposlouchal, nebo se hned rozzlobil. Matka většinou mlčela.
„Tati, musím si s tebou promluvit,“ začínám obvykle diskusi.
„Tak mluv, ale rychle,“ řekne táta a zapálí si cigaretu.
„Chci jít na vysokou. Nemůžu zůstat na farmě napořád. Víš, že takový život nechci..." dodám. No a pak se táta vždycky naštve.
Táta mi nerozumí
„Vysoká škola? A k čemu? Chceš být jedna z těch, co roky studují a pak nemůžou najít práci? Podívej se na mě, farma mě vždycky uživí. Město tě vyplivne a všechno ti vezme...“ vysvětluje táta.
„Ale tati, já na to nejsem stavěná! Chci něco víc! Mám právo rozhodnout si o svém životě!“
„Nepracoval jsem celý život proto, abys všechno vyplýtvala na nějaké hloupé sny! Jestli odejdeš do města, nedám ti ani korunu!“
Tohle byly jeho argumenty, se kterými jsem nemohla nic dělat. Podle něj jsem byla předurčená k životu na farmě a hotovo. Život ve městě asi nebude snadný, ale pokud to nezkusím, nikdy to nezjistím.
Moje sestřenice to zvládla. Šla na vysokou, našla si dobrou práci a ještě posílá peníze rodičům. Můj otec to ale odmítá vidět. Jsem na něj naštvaná, a taky na matku, že se mě nezastane. U nás doma má tátovo slovo váhu zákona. Takže si musím poradit sama...
Pracovala jsem, zatímco ostatní se bavili
Je mi osmnáct a nemám žádný vlastní život. Mí přátelé jezdí do města do kina nebo na diskotéky, zatímco já trčím na farmě. Občas mě zvali, žertem říkali, že se musím trochu odreagovat. Co jsem jim ale měla říct? Že když přijdu pozdě domů, budu ve dvě ráno drhnout podlahy, protože otec bude zuřit, že jsem nechala doma nepořádek?
Nešlo jen o diskotéky. Mí přátelé měli čas žít, setkávat se, bavit se, jen tak se procházet po městě. A já? Mám práci od rána do večera. Závidím jsem jim tu svobodu.
Otec tvrdí, že nejsem dost zralá, abych rozhodovala o svém životě, natož „lítala“ po městě. Ale nemá problém nechat mě dřít jako ty své sezónní dělníky. Když jsem jednou požádala o peníze za práci, málem mi vrazil facku. To byl moment, kdy jsem si řekla, že musím začít jednat.
Pomýšlím na útěk
Začala jsem šetřit každou korunu, kterou mi otec občas dal. Plánuju, že po maturitě odjedu do zahraničí, třeba do Německa. Najdu si sezónní práci při sklizni ovoce nebo zeleniny a vydělám dost na to, abych mohla začít nový život ve městě a jít na vysokou. Možná později, ale půjdu. Plán nebyl dokonalý, ale dával mi naději.
Večer, když už otec spal, jsem si půjčila jeho notebook a hledala nabídky práce v zahraničí. Německo se zdálo jako nejlepší volba. Spousta lidí na fórech psala, že si tam lze slušně vydělat. Zapsala jsem si pár adres agentur a začala se učit základní německé fráze. Kamarádka slíbila, že mi pomůže s papírováním.
Nemohla jsem o svém plánu říct matce. Je příliš podřízená tátovi, jakýkoli můj odpor by skončil jejími slzami a prosbami, abych to doma ještě víc nezhoršovala.
Brácha ale ví všechno. Když jsem mu prozradila své plány, podíval se na mě s obdivem. „Vážně to uděláš?“ zeptal se.
„Musím,“ přikývla jsem. „Jinak tu zůstanu navždy...“
Slíbil, že mě bude krýt. Je to můj jediný spojenec. Mrzí mě, že ho nechám na farmě. Proto jsem si přísahala, že až se trochu postavím na nohy, pomůžu mu uniknout z vězení, které nám otec vytvořil.
Bojím se toho, co mě čeká, ale ještě víc mě děsí představa, co bude, když zůstanu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
