Facebook
Instagram
Jana Bernášková je mladá, krásná a úspěšná ve všem, na co sáhne. Tedy v profesním životě, v tom soukromém si prošla peklem. Nejen, že musela ustát nehezký rozvod, ale také se starala o tatínka, který umíral. Vše, čím si prošla, ji do života posílilo a nyní je to na ní znát. Prostě ví, co v životě chce.
Jana Bernášková si zahrála v seriálech, které miluje celá Česká republika, proto se brzy dostala do povědomí diváků. Ať už se jednalo o Vyprávěj, nebo Ulici, na oba ráda vzpomíná. Jana však neměla vždy na růžích ustláno. Prošla si těžkým rozvodem, bojem o dceru, ale nakonec i smířením. Nyní s bývalým manželem vychází skvěle a společně se podílí na výchově dcery Justýny. Syna Theodora má pak se současným manželem scenáristou Rudolfem Merknerem. Nejen o své nové knize Jak přežít svého muže si přišla popovídat do talk show Milušky Bittnerové Na kafeečko.
Bittnerová: Jani, já bych tě jako kolegyně měla nenávidět, ale zamilovala jsem se do tebe. Ty jsi krásná i bez nalíčení, žiješ se scenáristou jednoho z nejslavnějších seriálů (seriál Vyprávěj, pozn. red.), a navíc jsi sympatická a skvělá herečka. A pozor, jsi i skvělá spisovatelka. Přes Vánoce jsem poslouchala tvoji novou knihu Jak přežít svého muže a musím říct, že je to dost slušný návod.
Bernášková: Přesně tak, přežila jsem totiž svého muže. (smích)
Bittnerová: V kolika letech jsi chtěla být herečka?
Bernášková: Úplně od malička, jenže u holky z Krnova, což je na hranicích s Polskem, to bylo doslova sci-fi. (smích) Pamatuju si, že jsem už ve školce tvrdila, že budu herečka a že se vdám. V první třídě jsem začala chodit na dramaťák, kde jsem už tenkrát měla ten pocit, že cítím svou vlastní podstatu, že tam jsem skutečná. Byla jsem taková divná holčička. Teda manžel tvrdí, že jsem divná pořád, ale lépe to maskuju.
Takže herectví byla jasná volba?
Já jsem musela rodičům slíbit, že si jako druhou školu dám něco seriózního a normálního, tak jsem si jako první dala konzervatoř a druhá byla zdrávka. To by mě, myslím, také bavilo.
Co ty a vdavky?
Já jsem se vlastně nikdy ani nijak moc vdávat nechtěla, spíš jsem se toho bála. A vlastně spíše manžel se hrozně chtěl ženit, tak jsem si dávala podmínky, aby se to vůbec stalo. Trošku jsem „dělala zagorku“. Bála jsem se té změny. Důležitá je třeba změna jména.
Ty sis ale jméno nezměnila?
Změnila. V občance mám jiné jméno. Jsem Jana Merkner, takže jsem u lidí zůstala u Bernáškové. Já hlavně jméno Bernášková miluju, mám pocit, že jsem podstatou toho jména. Ke jménu Jana nemám žádný vztah, tam se rodiče docela sekli. Takže jsem měla problém, že se budu jmenovat jinak. A musím říct, že mi to pořád přijde divné. Dokonce jsem skončila na úřadě, že si ho nechám zrušit. Ta paní tam byla moc milá, říkala, jak mi rozumí, že miluje Vyprávěj, ale že to nejde.
Jak jako nejde?
Opravdu, říkám všem ženám, aby si dobře rozmyslely, jak se chtějí jmenovat. Když se dva lidi vezmou a domluví se na společném jménu, tak ta svatba je vlastně smlouva a vy ji nesmíte porušit. Maximálně by se tak Ruda musel jmenovat Bernášek. Ale nechce. (smích) Jinak bychom se museli rozvést, aby to šlo, což samozřejmě dělat nebudeme. Tak používám Jana Merkner Bernášková.
Točili se okolo tebe kluci, jako to jistě je u tvé krásné dcery Justýnky?
To teda je, ale ona se tomu zatím jen směje. Já byla v jejím věku jiná, taková buclatá a nikdo se mnou nechtěl chodit. Spíš jsem já někde škemrala, že už bych nějakého toho kluka chtěla. (smích) Nevím, možná jsem byla divná. Ale já si myslím, že jsem byla hrozně prima holka.
Jak ses z té baculky dostala?
Musím říct, že mi hodně pomohlo, když jsem byla nemocná a zjistili mi alergii na lepek. Od té doby mi zmizel takový ten otok, ani jsem moc nezhubla na váze. Prostě jsem z té buchtičky trochu vyrostla.
Pojďme ke knize. Jsi odvážná, že jsi ji sama namluvila na audio, protože to jen tak někdo neudělá. Obecně se totiž říká, že nejhorší interpret je autor.
Ježíši, fakt? Ještě že jsem to nevěděla!
Co je v knize pravda a co lež?
Takhle. Psala jsem to já, vycházím ze svého života a z prostředí, které důvěrně znám. Je to literární příběh s mnoha autentickými detaily a momenty. Ten příběh jako takový se nestal, ale všechny emoce jsou opravdu odžité. Některé čtenářky mě doslova přesvědčují, že je to můj život. Prostě jsem chtěla, aby si to ženy užily se vším všudy.
Jak tedy přežít svého muže?
Klíč je jediný, a to dospět. To je být k sobě upřímní a neházet tu chybu jen na toho druhého.
Jak zásadní je teď pro tebe věrnost?
Jde o to, jestli se to dozvíš, nebo se to nedozvíš. A pokud se to dozvíš, tak se k tomu budete muset jako pár nějak postavit. Buď prostě všechno odpustit, nebo ne. Také záleží na tom, jaká ta nevěra je, jestli se to stalo někde na večírku nebo se s tou ženou muž schází, je zamilovaný, nebo ji dokonce nahání. Pak už je to problém. Pak je tu ale otázka. Má ten manžel problém, protože je to chronický děvkař, nebo došel do bodu, kdy se se ženou po deseti letech nudí? Těch otázek je moc a nedá se na ně jednoduše odpovědět. Nevěra je prostě chyba, ale je lidská a dá se s ní pracovat.
Ty sama žárlíš?
Já vůbec nežárlím a strašně mě vytáčí, když na mě žárlí manžel, což už nedělá, ale ze začátku se bál a byl nejistý a trochu žárlil. Přijde mi to strašně asexuální, protože mám pocit, že mi nedůvěřuje. Řekla jsem mu tenkrát, že mě není třeba hlídat, že když ho budu chtít podvádět, tak na to nikdy nepřijde. Že to prostě dělat nebudu, protože to dělat nechci, a že ta žárlivost odpuzuje, je otravná a není sexy. Přestal to dělat, uklidnil se a ani jeden nežárlíme, naopak máme velmi drsný humor, takže si o různých „prcinách“ povídáme.
Ale ty znáš herečky a ty herečky „prciny“ taky znáš, některé jdou přes mrtvoly.
Znám, jsou dravé, taky mu píšou, tyhle „prciny“. Když se to dozvím, tak se tomu zasměju. Sama jsem herečka, tak chápu, že se chtějí kontaktovat. On je introvert, takže v podstatě nemají možnost se s ním potkat. Je sám doma nebo v kanceláři a ony chtějí nějakou roli. Já mu ale plně důvěřuju, a jestli mu někdo posílá kalhotky, tak to nevím, ale jestli je to hezké, tak mu to přeju, ať se podívá.
Tvoje síla se ještě ukázala v jedné věci, která mě na tobě velmi zaujala. Ty jsi pomáhala tatínkovi na jeho poslední cestě. Máme společnou zkušenost. Bylo to pro mě deset hrozných měsíců, kdy se celá rodina snažila nějak fungovat. Jak to bylo u tebe?
Bylo to pro mě náročné, ale měla jsem natrénováno z těch jiných časů. Měla jsem to náročné i v dětství, moje máma je totiž opravdu cáklá. To je ale kapitola sama pro sebe. Musela jsem tedy zabrat. Můj bývalý přítel mi dokonce řekl, že jsem skvělá v krizích, ale neumím prožívat radost. Takže jsem si to celé naplánovala. Táta měl rakovinu slinivky a dávali mu tak tři čtyři měsíce, tak jsem si říkala, že to dáme. Odmítla jsem práci a začala jsem fungovat. Jenže taťka nám zapomněl říct, že se přihlásil do nějaké experimentální léčby a pořád žil. Vím, že to zní drsně, ale bylo to super. Nakonec z toho byl čtvrtý a pátý měsíc. Jeli jsme dokonce na dovolenou do Polska, aby viděl moře. Byl to prostě držák. Vůbec nechápu, proč nám to neřekl. Pak říkal, že na to zapomněl. (smích) Takže on žil, žil a žil dál. No a já se potřebovala někde kreativně vybít, tak jsem začala psát, tak vlastně vznikla takhle kniha.
Celý rozhovor s herečkou Janou Bernáškovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
