Facebook
Instagram
Do naší talk show Na kafeečko tentokrát přijala pozvání herečka a vynikající dabérka Martina Hudečková. S moderátorkou Miluší Bittnerovou si povídala nejenom o vztahu se svým otcem, ale také s legendárním režisérem Jurajem Herzem, kterému byla partnerkou až do konce jeho dnů.
S oceněnou dabérkou a herečkou Martinou Hudečkovou se povídá hezky. O věcech smutných i veselých. Moderátorce Miluši Bittnerové prozradila řadu zajímavých věcí ze svého života.
Miluše Bittnerová: Martino, vítej. Já už jsem našim divákům prozradila, že jsi velmi blízká kolegyně. Ano, Martina byla i na mé svatbě, abyste věděli. Teď byla naštvaná, když jsem mluvila o druhé svatbě, že jsem ji nepozvala. Martino, na třetí...
Martina Hudečková: Dobře.
Miluše Bittnerová: Jak ty jsi na tom vlastně se svatbami?
Martina Hudečková: Já svatby nuluji. To se mě v životě netýká, protože nejdřív jsem si na to přišla moc mladá a co s tím, a teď už jsem taková moc stará, takže co s tím. Já se nebráním různým jiným kontaktům a vztahům, ale svatba, to ne.
Každopádně, tebe provází v životě velmi výjimeční muži. Teď jsem použila divná slova, ale oni jsou výjimeční. Tvůj tatínek, naprosto výjimečný režisér, na kterého všichni s láskou a úctou vzpomínají.
Na muže si ve svém životě nestěžuji. Je to trošku takzvaně ode zdi ke zdi, že by se někdy opakoval stejný typ člověka. Že někdo pořád hledá, jak se říká, že muži hledají matku, a stále stejnou, tak to já tedy ne. Já jsem se nechala inspirovat v životě mnoha směry a musím říct, že toho nelituji. Finále bylo dost veliké, to se mi povedlo. Poslední vztah byl veliký, ale bohužel zase nebyl tak dlouhý. Devět let, to bych si představovala s takovým člověkem nejméně třicet.
Mluvíme o Juraji Herzovi.
Ano, mluvíme.
Tak já ještě od něj odkročím, naopak přikročím k postavě, kterou jsi nadabovala a která je pro nás všechny velmi zásadní, protože se v ní vidíme. A teď nemyslím Angeliku, ale Bridget Jones.
Já myslela, že mluvíš o Angelice.
Angelika je naše velmi oblíbená postava, ale Bridget Jones, taky máš s ní něco společného?
S Renée Zellweger, její představitelkou, asi zřejmě ne, jak se pročítám jejím životem, tak mi to nepřijde. Ale s Bridget Jones asi ano. Oni to vymysleli dobře, ti Američani, v pravou chvíli, po třicítce, singl žena, přeci jenom trošku švarná.
Švarná myslí tím, že má pár kilo navíc. No a co. Proti modelkám má pár kilo navíc.
No proti všem mám pár kilo navíc. Takže společného s ní mám já například toto. Pamatuji si, to byla taková ta strašně vzpomínaná scéna s těmi spodními kalhotkami, s těmi elastickými, jak stojí, tak zadumaně, drží ty obrovské bombarďáky a říká, no, tak když si představím, že k tomu dojde a on to na mně najde, tak to je zlé, ale pokud si je nevezmu, tak ani k té situaci vůbec nedojde. Takže to je taková úvaha, tak třeba ta je mi blízká.
Ano, stahovací prádlo známe všichni, ale víš, já jsem spíš myslela, jestli ses někdy musela rozhodovat mezi dvěma, třemi, pěti, deseti muži najednou?
Myslím, že dneska už se to může klidně říct, když už je po všem, tak tu a tam to bylo malinko, ano.
A vybrala sis dobře?
V podstatě ano. Já už o tom moc neuvažuji. Prostě zamířím, střelím, chytlo se, ne? Pak toho nelituji, řeknu si, a ono to taky bylo k něčemu dobré.
Když se vrátím zpátky k tvému tatínkovi.
Ano, tatínek, tak to je nejslušnější téma.
Půjdeme i k těm méně slušným, ale tatínek. Ty ses narodila do rodiny velmi významného režiséra, teď jsi se s tím musela nějakým způsobem vyrovnávat, protože ses dostala na konzervatoř, kde tatínek učil. Byl to boj s tátou? Chtěl to, nechtěl to?
S tátou byl strašný boj především proto, že táta to skutečně a upřímně nechtěl. Sázel na to, že jsem celé dětství hrála na klavír a on ze mě chtěl mít skutečně muzikantku, klavíristku, která podle jeho představy projde tím životem, aniž by byla poznamenaná smutky, žaly a vším tím, protože u piana se ti přeci nemůže nic stát. Zatímco na divadle je to vysloveně rizikové pracoviště. Takže táta to skutečně nechtěl, a pak, v podstatě mám dokonce pocit, že na jedné straně, když jsem dělala zkoušky na konzervatoř, tak měl cukání se za mě u kolegů přimlouvat. Na druhé straně ale mám pocit, že se to v něm třeba přes noc přemlelo a ráno jim volal, ať mě v žádném případě u těch talentovek neberou. Takže v něm, si myslím, se to hodně pralo, že mi přál úspěch, ale ne v tomto odvětví.
Byla jsi nervózní, když se třeba přišel podívat na tvoje přehrávky na konzervatoři?
Byla, protože on na mě byl nejpřísnější. A nejhorší na tom bylo, že se na tom shodli i moji spolužáci, že táta je docela fajn jako profesor, ale co se týče mého působení, tak že na mě vždycky křičí, i když nemusí, že já nic neprovádím, jsem neustále napomínána, můj výkon není zdaleka nejhorší a přesto to tak vypadá podle hodnocení mého tatínka. Dokonce jednou, ze solidarity k ostatním, mně dal dvojku z chování a to jsem u té akce, za kterou byli ti spolužáci trestáni, ani nebyla.
A co měl dělat chudák, když to bude brát normálně a pochválí tě, tak ti bude nadržovat.
Je to tak, ale šel tedy do extrému. Deprese jsem z toho ale neměla.
Brala jsi to sportovně?
Já jsem si říkala, tatínek... S takovým jako... já vím že byl režisér činohry Národního divadla, ale pro mě to byl prostě tatínek, ten strašně hodný tatínek, který dokázal být neuvěřitelným zábavářem, vyvezl nás na všechny hrady Československa a vymýšlel neuvěřitelné bojovky, zábavy. Prostě byl úžasný a jestli zrovna v tomhle období na mě byl přísný, to mě nemohlo zviklat. Pořád to byl tatínek.
Nemohlo tě to zviklat od herectví? Byla sis tak strašně jistá, že to chceš dělat?
Já jsem si vůbec nebyla jistá, já jsem jenom potřebovala školu, kde by nebyla matematika. No ale na to by mi stačilo to piano, jenže ne. Já jsem prostě zazmatkovala, protože jsem člověk strašně líný a když jsem si představila, že ta muzika, chceš-li ji dělat při nejmenším na standardní úrovni, tak to je 5, 6, 7 hodin cvičení denně, natož kdybych třeba chtěla být sólistka. Ale to mi tatínek rovnou řekl, to se ti nemůže stát, vůbec s tím nepočítej.
Zpět k tomu herectví, byla sis jistá, že je to tvoje cesta?
Ne, nebyla, já jsem opravdu střelila od boku, protože jsem si představila ty hodiny a hodiny u klavíru. A najednou mi přišlo, že to divadlo je magické a já, která jsem o tom nikdy neuvažovala, když se blížily zkoušky, tak jsem si najednou říkala, no ale vlastně vždyť to je jako doma, táta pořád o tom mluví a já sedím pořád v tom divadle, takže vidím co dělají, takže jsem vlastně, protože jsem lenoch, sáhla po tom jednodušším. A musím říct, že jsem velmi dobře udělala, protože muzika se stala mým nejkrásnějším koníčkem a velkou láskou a divadlo se stalo prací. To je něco jiného.
Ano, muzika provází Martinu celý život. Martino, řekni našim divačkám, co jsi poslouchala třeba v 10 letech.
Protože můj tatínek kupodivu také ještě uměl hrát na piano, tak já jsem byla oslovena vážnou muzikou už jako dítě, takže já jsem poslouchala Smetanu, Dvořáka.
Dobrovolně v 10 letech.
A narušovala mi to moje sedmnáctiletá sestra, která poslouchala Karla Gotta, Zagorku, Helenku Vondráčkovou.
Já jsem pořád taková hnidopiška na to herectví, promiň. Mě by zajímalo, kdy jsi opravdu zjistila, že herectví je ta tvoje cesta?
Miluško, asi takhle, jestliže je mi 56, tak vloni.
No konečně jsme to z tebe dostali, loni sis řekla. to herectví byla prostě správná volba.
Loni je vlastně špatně řečeno, řekla bych na jaře, když zavřeli divadla a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat vůbec nic, tak jsem si říkala a dobře jsem volila. Ne, opravdu to je velmi černý humor, protože tím, že nejedou divadla téměř půl roku, tak samozřejmě dost strádáme a trpíme a teď jsem se tak trošku odvázala, ale ta situace tedy veselá není. Vážně, já o tom nejsem přesvědčená do dneška, jestli to byla správná volba.
Děkuji, že jsi to takhle řekla, protože já mám skoro ze všech herců pocit, že všichni nad tím váhají, jestli vlastně ano, nebo ne, že v životě je několik okamžiků, kdy si říkáš, kdybych já to nedělala. Takže i takhle skvělá herečka jako ty.
Dočetla jsem se naštěstí v chytrých literaturách, že kdo neváhá je trošku na hlavu... takže já si myslím, že váhání je prostě zdravé a hlavně, herec tomu je vystavený poměrně často. V podstatě s každou premiérou lehce váháš, jestli ses tedy na to neměla spíš vykašlat.
Pojďme k tomu osudovému muži, se kterým ses seznámila při natáčení, ano s Jurajem Herzem. Juraj si tě vyhlídl, říkala jsi v jednom rozhovoru, a už druhý den tě požádal o rande.
Ono to bylo tak, že pršelo. Lilo jako z konve a na Vlašimsku se začaly dělat poměrně veliké louže. A filmová produkce mezi naše karavany, točili jsme Habrmanův mlýn, dala takové lávky a my jsme po těch úzkých lávkách museli chodit do karavanů. Lilo, já jsem šla v noční košilce, ve které jsem točila, přes ni jsem měla nějakou bundičku, legrační botičky a capala jsem po té lávce ke svému karavanu, když se z karavanu produkce vyloupl pan režisér a jako rozum a štěstí jsme stáli proti sobě na té úzké lávce. Filmový velikán a naproti švarná paní v noční košili. A já jsem si říkala, jak já se tam přes něj dostanu. Než jsem něco stačila udělat, tak Juraj mě takovým obchvatem protočil, mezi tím mě stihl políbit poměrně vyzývavým polibkem, velmi závažným polibkem a pokračoval nerušeně dál. Stála jsem tam a říkala si, Ježíši, co to bylo, takhle mě protočil a teď jsem přišla do toho karavanu naprosto zmatená, okamžitě jsem začala volat Jarce Obermaierové.
Jestli ji taky někdo protočil...
Co s tím mám dělat, protože ta mi vždycky poradí, jak mám žít, tak jsem jí volala, co jako to a než jsem se ještě dovolala, tak se rozrazily dveře karavanu, tam stál pan režisér a říkal, aby bylo jasno, máš v neděli čas? A já, ano a on řekl, tak spolu jdeme na večeři. A já, protože jsem slušně vychovaná, přesto, že to byl velikán a měla jsem strašnou úctu, tak ve mně zapracovalo, že jsem slušné děvče, řekla jsem, ano, jdeme, ale nic nebude. Aby si nemyslel... No tohle když jsem pak převyprávěla té Obermaierové, tak ta se asi půl hodiny smála.
I takhle vzniká láska, ale co se mu na tobě zalíbilo nejvíc? K tomu se chci dostat.
Ty se chceš dostat k tomuhle. To bylo trošku jinak. Na Vlašimsku se obědvalo, catering byl venku, všichni jako jeden muž, režisér či poslední osvětlovač, seděli na lavicích a jedli. Juraj seděl asi ob šest lidí a teď já jsem viděla, jak ten Juraj se vždycky tak jako vyklonil z té rovnováhy a dlouze se zahleděl. Říkala jsem si, Ježíši, na co se kouká, co to tam je... Než jsem pochopila, že se mi prostě zcela a jednoduše dívá na zadek. A došlo k situaci, nevím jestli se o tom může mluvit, jde o velikána, ale prostě si mě vybral podle větší zadnice. Bylo to tak.
Takže něco, co se člověk snaží schovávat...
A to jsem chtěla říct, ty mi mluvíš z duše. Do té doby, do svých 45, jsem se snažila prdelku schovat kvůli tomu, aby ji v pětačtyřiceti odhalil někdo tohoto formátu. Takže nejdřív si zjistil, jak to vypadá zezadu, to mu přišlo dobré, pak tedy zkusil to zepředu, pak jsme šli na rande, kdy jsem řekla, že nic nebude, tak se toho držel, a pak už to bylo jinak...
Vidíš, a to je příběh jako z Bridget Jones.
My jsme pak zjistili, že existují jiné věci, které máme společné. Když jsme šli na to naše první rande na Žižkovskou věž, tak jsem si říkala, vždyť já toho pána vůbec neznám, co si budeme říkat, o čem budeme mluvit, to je úplně cizí člověk. Já jsem v životě nebyla na rande s někým, koho jsem důvěrně neznala. To byla hodně lichá starost. My jsme tam přišli, sedli jsme si a od té chvíle to byl boj o slovo, kdo bude mluvit teď. Takže to, co si budeme říkat, bylo opravdu poslední, co mě mohlo trápit.
Devítiletý vztah, krásné.
Ano, to zase ano!
Co jsem tak stihla sledovat, bylo to hezké. Juraj měl rád oříšky, viď. Velký režisér rád chroupal ořechy.
Juraj měl rád oříšky a to docházelo u nás skoro do extrému, protože já jsem odjížděla na zájezd a věděla jsem, že když řeknu, v ledničce je roštěnka, řízek nebo cokoli dalšího, tak je takových 80 ku 20, že si tam nedojde a nenají se. Tak jsem měla takovou sestavu mističek, já tomu říkala krmítka. Měl krmítka, tam bylo takových 6 až 7 mističek, a byly sladké oříšky, slané oříšky, japonská směs, buráčky, buráčky v cukru, mandle v čokoládě. Velmi často jsem přijela ze zájezdu a říkala, co jsi jedl a on mi řekl pravdomluvně ořechy. A opravdu, krmítka byla poloprázdná, takže to ano. On Juraj sice jedl z krmítek, ale na druhou stranu, on byl veliký gurmán až gurmet by se dalo říct, takže ne vždy ho ořechy uchlácholily.
A teď se dostáváme na konec těch devíti let, protože pak nebyl úplně veselý čas. Nicméně ty jsi dostala ten dar, že jsi ho převedla na druhou stranu, ty jsi byla u toho a byla jsi hrozně statečná musím říct.
Já bych řekla, že situace ti sama řekne, co máš dělat. To se opravdu dopředu nedá vymyslet a když jsem se ohlídla těch 9 let dozadu, tak jsem si říkala, je naprosto jasné, co musím dělat, takže jsem dělala to, co jsem v tu chvíli měla a nebyly to opravdu nejveselejší chvíle, ale i v těch se dal najít humor a určitá milost a nevzpomínám na to vůbec nijak špatně, teď už trochu s odstupem.
A kde jsi brala sílu to zvládnout? Protože ten boj byl vlastně na hrozně dlouho, byl to rok?
Půl roku. Tam jde spíš o to, že trošku nemůžeš porovnat tu autoritu, to, co s sebou ten partner nese, to, proč si ho vážíš, jaký to je velký člověk kvůli tomu a tomu a tomu. A to je jedno, jestli je režisér nebo horník. Najednou je to prostě jinak, ten člověk o tu svoji osobitost, a především osobnost, vlivem nemoci přichází a najednou to není ten, koho znáš a je ti to strašně líto. A ta lítost je na tom děsná, že vidíš toho pána úplně jinak, jinak se projevuje, jinak mluví, jinak jí, prostě všechno je jinak a ty vlastně pořád srovnáváš, ještě před půl rokem jsme byli v Belgii, kde uvedl, ne to bylo před rokem než zemřel, tak jsme byli v Belgii, kde Juraj uvedl 6 svých filmů, z toho dva v němčině, tři v angličtině a pak se pokusil o francouzštinu, ale to už mu pomohl moderátor. Takže ještě rok před tím, než odešel, tak byl v takovém velkém vypětí a dokázal to. Proto si myslím, že já si nemám na co stěžovat. Hrozně dlouho se držel a hrozně dlouho podával výkony a tou Belgií to myslím skončilo.
Ale ty taky, ty jsi taky podávala výkony, protože ty jsi s ním byla, ty jsi mu pomáhala, ty ses o něj starala a musela si v sobě najít tu sílu.
Říkám, tam je pro mě nejzásadnější ta lítost toho, že se ti rozpadá ta osobnost před očima, to pro mě bylo úplně nejhorší. Nějaké ty mechanické úkony a věci, které z toho pramení, zabezpečení domácnosti, to nebylo tak bouřlivé, jako to, co se v tobě děje. A to jsme poznaly všechny, které jsme tuto smutnou situaci zažily.
A ty máš takový lék. Což já jsem o tobě vůbec nevěděla, když jsem tak jako načítala s tebou rozhovory, tak jsem zjistila, že když je ti špatně, tak jeden z léků, který pomáhá, jsou dětské knížky.
Ano.
Četla jsi je v té době? Nebo potom?
V té době jsem četla, to je zajímavé, protože to není okruh mé literatury, ale četla jsem historické romány. Ale četla jsem je raději spíš zpracované takovým tím bakalářským způsobem, abych to tak jako nazvala. Nešla jsem do hloubky, lehounce, tak po povrchu a to bylo během té doby. A potom, když Juraj odešel, to začalo a to znám, to jsou krizové situace, to čtu Kocoura Mikeše, Děti z Bullerbynu, Hýta a Batula, to je takový prvorepublikový románek o dvou malých dětech. Mám víc takových hitů.
A tohle jsou tři, které pomáhají?
Ty jsou nejvíc, Kocour Mikeš a Děti z Bullerbynu pomáhají. To jsem už několikrát v životě udělala, já vím, ať je to sebeabsurdnější, ono totiž potřebuješ nějakým způsobem uchlácholit a ona mně velká vážná literatura, kterou se snažím číst jindy, v tuhle chvíli nepomáhá. A kocourek Mikeš si uchystal hezoučký domov a v tom domově bydlela i opička Kačaba, i papoušek a víš, teď se to tak na tebe valí a někdo si třeba o mně může pomyslet, že jsem dětinská, ale já říkám, když jste v nouzi, zkuste si přečíst kousek kocoura Mikeše.
Celý rozhovor s Martinou Hudečkovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
