Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala zpěvačka Miluška Voborníková (73), manželka zpěváka Petra Spáleného (78). Promluvila o tom, jak vzpomíná na zlatou éru Semaforu, kde poznala Naďu Urbánkovou nebo Jiřího Grossmana, ale také o své čtyřleté vnučce, kterou má od dcery Barbory (41).
Pro legendární zpěvačku 70. let Milušku Voborníkovou byly charakteristické dlouhé hnědé vlasy a štíhlé nohy, které ráda ukazovala v minisukních. Osudným se jí stalo divadlo Semafor, kde coby osmnáctiletá vystupovala s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem, Jiřím Grossmanem nebo Naďou Urbánkovou.
V době, kdy v Semaforu působila, podlehl Jiří Grossman nádorovému onemocnění mízních uzlin. Jeho pohřeb popisuje zpěvačka jako velmi emotivní a vyzdvihuje odvahu starší kolegyně Nadi Urbánkové. „Tam jsem právě zažila tu Nadinu obrovskou sílu. Byla to silná, odvážná, statečná ženská. Ve Strašnicích tenkrát Jirkovi zazpívala a cappella Závidím. Neuvěřitelné," vzpomíná Voborníková. „My mladší jsme stáli kolem rakve a ona zpívala. Ale opravdu to dozpívala, byla úžasná. No, a teď jí to hráli v Želivu také," dodává legendární zpěvačka s odkazem na nedávné úmrtí Urbánkové.
Miluščiny vzpomínky na Semafor ostatně najdete také v knize Šimek a Grossmann v divadle Semafor od Lubomíra Červeného. K zakoupení je i v útulném obchůdku Semaforu v pražských Dejvicích.
Miluška Voborníková mohla být baletkou
Miluško, vy jste z legendárního divadla Semafor.
Měla jsem štěstí, že si mě tam vzali. A že mě vysvobodili od zdravotnictví. Já se strašně bála píchat injekce a brát krev.
Dostal mě důvod, proč jste šla studovat zdrávku, a ne balet.
Trojka z matematiky.
To vám prý namluvila učitelka ve škole, že když máte trojku z matematiky a fyziky, nedostanete se na balet.
Ano, že musím mít vyznamenání. Asi to tak tenkrát opravdu bylo.
Nebylo. Na konzervatoř se chodí, když vám nejde matematika.
Takže já se tak lekla, že jsem se o to ani nepokusila.
Ale to nevadí. My bychom potom zase neměli zpěvačku. Balet by vás hodně zahltil.
Mě strašně bavil a dneska bych možná byla o holi. Všichni říkají, jak je to náročné. Klobouk dolů před všemi. Vždycky, když potkám Vlastíka Harapese, jsem šťastná, že pořád funguje. Chodí, moderuje, zpívá. Překrásně tančil Spartaka nebo prince v Labutím jezeře. Samozřejmě, že jsem se na všechny chodila dívat do Národního divadla. Bylo to tak krásné!
Prý se chodíte dívat dodnes.
To je pravda. Mám kamarádku, která to všechno bedlivě sleduje. Ona je takový specialista, protože jako bývalá baletka umí rozpoznat, kdo tančí dobře, a kdo hůř. Toho já nejsem schopná. Dnes si říkám, kam až ty možnosti lidského těla půjdou. V krasobruslení i v klasickém baletu - co oni tam dnes dělají, to jsou artistické kousky. To je neuvěřitelné a nesmírně to obdivuji. Je to dřina přetavená v krásu. Co všechno tomu musejí obětovat. A těch bolestí těla, kloubů a svalů!
Vraťme se k vám. Vy jste byla malá baletka?
Ano, já chodila k madam Remislavské a ta nás opravdu cepovala. Já jsem neměla dobré špičky. Nárt nemám tak vyklenutý a krásný, jak by měl být. Dalo mi velkou práci špičky nějak vytrénovat. Vzpomínám si jen na tu šílenou bolest, protože jsou z toho puchýře na palcích. Obalovala jsem si je cibulí. To nám poradili. Brzy se to potom zahojí. Pálí to, ale zahojí se to.
To jistě ocení účastníci letošní řady StarDance.
Dnes jsou úplně jiné možnosti!
Máte sourozence?
Mám o tři a půl roku mladšího bratra, který bydlí v jižních Čechách. Je stomatolog. Věnuje se tomu celá jeho rodina. Syn je v laboratoři, žena a dcera jsou také lékaři. O zuby je postaráno, to je fajn.
Jeden váš dědeček, který vás vychovával, byl učitel. Složil text k písničce Tancovala žížala.
Odtud pochází ta Miluše. Tatínek mé maminky Miloš Veselý si přál syna. A protože se to nepovedlo a byla to holka, pojmenovali mě Miluše.
Takže vy jste Miluše druhá.
Ano. Dědeček byl úžasný. Měl velké modré oči. Dodnes si umím vybavit vůni jeho pleti po holení. Bývali jsme s ním s bráchou celé léto na chatě v Radotíně. Znal fantasticky přírodu a sbírali jsme brouky a motýly. Dnes už bych to nedělala, protože zvířata miluji.
Váš druhý dědeček prý studoval na universitě madame Curie.
Ano, to byl zase tatínek mého tatínka. Měl dva inženýrské tituly, byl plukovník. Sošný a krásný děda.
A kde máme to umění? Jak jste se k němu dostala?
Ono to u mě žádné velké umění není. Můj tatínek zpíval v Hlaholu. Ale já nejsem žádný odvážný tvor, takže mě všude přihlašovaly kamarádky. Já o sobě pořád pochybuji.
Takže kamarádky vás přihlašovaly do soutěží, takových obdob SuperStar, ale bez televize.
Bylo to v menším. Vždyť na konkurz do Semaforu jsem přišla v dlouhých pletených šatech pod kolena, které jsem měla od maminky. Na hlavě rousy, to mi zůstalo, nebyla jsem ani namalovaná. Ale protože jsem se uměla pohybovat po jevišti - díky tomu baletu - tak jsem asi působila sebejistěji. A trošku jsem zpívala, protože jsem vystupovala na čajích. Tenkrát nebyly diskotéky, ale čaje, kde jsem zpívala od svých 16 let. Bylo to v Karlínku nebo Mánesu.
Čaje, to byly diskotéky?
To úplně ne. Začínalo to v pět hodin večer a tancovalo se tam. Naši měli po práci konečně nějakou zábavu, protože tam jezdili trabantem se mnou. Sedli si, vypili kávu. Nevím, jestli si také zatancovali. A zase jsme jeli domů.
Miluška Voborníková na zdrávce
Studovala jste tedy zdravotní školu. Velmi jste mě pobavila, jak nemáte ráda krev.
To teda!
Jak vás napadlo přihlásit se na zdrávku, když máte strach z krve?
To nenapadlo mě. Když se vyloučila taneční konzervatoř, paní učitelka prohlásila, že jsem hodná holka a ať jdu na zdrávku. Tak jsem šla! Bylo to také blízko, u vinohradské nemocnice, a bydleli jsme ve Vršovicích. Měla jsem to jako na dlani. Od druhého ročníku tam také nebylo tolik matematiky. První dva roky jsme měli na matematiku pana profesora Osendorfa a ten věděl - bavili jsme se spolu o Přenosilové, Gottovi a Matuškovi, hezky jsme hodinu prokecali a on mi dal trojku.
Ale potom jste šli na praxi do té nemocnice.
To bylo horší. Neměla jsem ani tak strach z krve, jako spíše z pocitu, že ubližuji pacientovi. Nejprve se učíte dávat injekci do hýždě. Nade mnou stály tři učitelky a pod jejich tlakem jsem to do toho zadku nakonec bodla. To ještě šlo, ale jeho to pochopitelně bolelo, vždycky to bolí. Když to všechno znám na vlastní kůži, tak proč bych to dělala někomu jinému? Když jsme se učili brát krev, to jsem měla pocit, že propíchnu všechny žíly a že se nemůžu trefit. Takže se všichni učili na mně, ale já krev nenabrala nikdy. Potom se ještě zaváděly sondy a to už jsem šla ze školy pryč.
Miluška Voborníková v Semaforu
Zaplať pánbůh, že přišel Semafor.
Tam mě také dostrkali. Někdo přišel na to, že mají konkurz a hledají holku, protože Naděnka Urbánková už toho měla hodně. Vystupovala u Šimka a Grossmana a také u pana Suchého a pana Šlitra, do toho měla Country Beat s Milanem Drobným a točila s Menzelem Skřivánky na niti. Opravdu už nemohla novou premiéru stihnout. Naštěstí si mě vybrali a vysvobodili to naše zdravotnictví. A já měla to štěstí, že jsem mezi ně mohla přijít.
Jak se na to tvářili vaši rodiče?
Nejprve velmi rozpačitě, protože tatínek moc chtěl, abych měla ukončenou alespoň tu střední školu. Ale já jsem ještě večerně chodila na lidovou konzervatoř, kam docházeli lidé po práci. Byla jsem tam v těch 16 letech nejmladší. Oni potom chodili na víno a na pivko a já domů. Pořád nám slibovali, že to bude s maturitou, ale nakonec k tomu nedošlo. Tam jsem poznala úžasnou paní profesorku Jaroslavu Bernardovou, která si vzala mě a Aleše Ulma a říkala, že na nás dvou se učila učit. Měla problémy s páteří, tak přestala vystupovat. Nádherná paní, která dodnes žije a občas se díky její dceři vídáme. Učila na konzervatoři do osmdesáti let a učila právě pop-music. Do té doby se učil jen klasický zpěv. Mám takovou svoji teorii. Ona seděla u piana a všechno s námi poctivě cvičila. Tím si podle mě okysličovala mozek. My jsme vedle ní krásně stárli, ale ona, protože s námi celý den cvičila, byla pořád stejná. Stejný účes, žádné vrásky a nosila krásné kostýmky.
Takže tohle je i váš případ? Proto tak skvěle vypadáte, když si pořád zpíváte.
Já si pořád nezpívám, ona byla lepší. Měla spoustu žáků a s každým poctivě cvičila.
Když se vrátíme k Semaforu, tak v té době to asi bylo nejvíc? Dostat se do nějakého divadla.
Semafor, Rokoko, Apollo. To byly tři největší scény. Ale naši se báli, že na to nebudu mít a že mě třeba vyhodí. Vždycky je to nejisté.
Ale vy jste se tam etablovala báječně.
Tam byla tak úžasná parta! Naďa Urbánková - já jsem se jí opravdu bála. Říkala jsem si, taková hvězda, jak se asi ke mně bude chovat. A ona byla tak úžasná a kamarádská! Všichni mě tam učili se líčit nebo oblékat.
Na jevišti jste působila jako takový benjamínek.
Já byla naprosto pitomá a vzhlížela jsem k nim. Ale měla jsem proč. Člověk přišel mezi úplně jiné lidi. Do klubu potom třeba dorazil i pan Werich. Vzpomínám si, že jsem stála směrem k baru, někdo vešel a ta síla jeho osobnosti vás nutí se otočit. To jsem se vždycky stáhla do kouta a jen pozorovala.
Miluška Voborníková a muži
Hodně mužů se vám tam dvořilo, všimla jste si toho?
Nedvořilo. My jsme tam byli všichni kamarádi. Tam nebyl čas. Buď jsme zkoušeli nebo zpívali.
Dobře, a co fanoušci?
No, tak těch jsem se bála. Před nimi jsem trochu utíkala. Ne, některým jsem se podepsala. Vím, že jich pár čekalo u nás doma, v Užocké ulici. Seděli na zídce a čekali, až vyjdu ven. Z toho jsem neměla dobrý pocit a trošku jsem jim utíkala jiným východem.
Zkrátka jste platila za krasavici. Manžel vám to neřekl?
Manžel je málomluvný. On je introvert.
Možná nechtěl, abyste zpychla. Kdy vás sbalil?
On za to vlastně může jeho bratr Jan. Ten přišel za mým producentem Petrem Gottliebem a k našim do té Užocké ulice ve Vršovicích. Říkal, že bych se krom barvy hlasu k Petrovi hodila i výškou - on je také mrňavý. Navíc je na pódiu statický, zpívá ty své nádherné texty a já bych to tam trošku proluftovala. Zdálo se to logické. Měli úžasnou kapelu. Můj producent říkal, že bych měla zkusit něco jiného. V Semaforu si zazpíváš tři písničky a dost. Tak jsem do toho šla, ale hrozně nerada a s brekem jsem to divadlo opouštěla. Navíc Kozoroh jde do něčeho cizího nerad. Ale ukázalo se, že kapela vás strhne. Honza Spálený mi napsal LPčko Doteky, kde byly i hezké baladické věci. Tam se to hodilo, ale na koncertech na mě lidé byli zvyklí, že skáču po pódiu v minisukních, takže jsem zpívala něco jiného. Ale byla jsem šťastná, že pro mě také někdo něco napsal.
No, a co ten Petr Spálený? Byla to láska na první pohled?
Ne! Já jsem se ho bála. Byla jsem zvyklá na semaforské lidi, otevřené a usměvavé. Petr je introvert. To je taková jeho image, ale on to tak cítí. Zato když se usměje nebo má náladu, tak to stojí za to. Jeho fanynky, které za ním chodí a od 14 let ho milují a sledují, jsou úžasné. Mám je hrozně ráda a dodnes se všichni přátelíme. Já můžu na pódiu skákat a dělat divy a lidé nic, jsou na to zvyklí. Ale když se Petr usměje, mohou se z toho zbláznit. Přijdou do šatny a říkají: "Miluško, on se usmál!"
A doma se vám usmívá?
Někdy ano. Třeba když přijde naše vnučka nebo pes něco provede. Na mě už ne.
Miluška Voborníková o vnučce
Ještě se zeptám na vaši dceru Barboru. Prý je počítačový grafik?
Byla. Teď už zase vystřídala nějaká zaměstnání. Drží se civilních zaměstnání a nepouští se do umění. Už jí je také 41 let.
Uvidíme, co ta další generace.
Teď máme čtyřletou vnučku a to je senzace!
Zpíváte spolu a tancujete?
Nevím, nevím. Zatím ne. Někdy má náladu zpívat, tak to jo, to zpíváme. Strašně se jí líbily koledy, to jsme zpívaly pořád. Teď, když začnu s nějakými lidovkami, tak křičí: "Ne, babi, ne!" Teď nechce zpívat, teď chce zase tancovat.
To s vámi ale také může.
To ano. Já lezu po čtyřech, jezdím po schodech. Dělám s ní všechno, co ona chce.
Jste skvělá babička. Hlídáte často?
Často ne, protože chodí do školky. Jinak ano, buď jezdí ona ke mně, nebo já za nimi.
Slovo závěrem
Miluško, jak dlouho jste s Petrem spolu?
43 let.
V čem je tajemství vašeho úspěchu a štěstí?
Štěstí? To je muška jenom zlatá. Asi je to shoda všeho dohromady. Ale asi jsem měla štěstí na dobré lidi kolem sebe. To bude tím.
A jak to děláte, že tak dobře vypadáte?
Ale já si nemyslím, že úplně dobře vypadám. Ale zaplať pánbůh za to. Já si vždycky říkám, že hezčí už jsme byli. Teď musíme fungovat. Aby mi fungovaly ruce a nohy a já mohla pořád dělat to, na co jsem byla zvyklá. Třeba trošku pomaleji, nebo s přestávkami, ale musí to jet tak, jak to bylo.
O čem ještě promluvila Miluška Voborníková?
- O významu jména Miluše
- Jak jí říkala maminka
- Kdo vymyslel zdrobnělinu Miluška
- O železných šatech, do kterých si pomáhala kleštěmi
- Proč ji nezkusil svést Miloš Kopecký.
- Jak jela s manželem na Sibiř a v letadle řešili problémy se slepým střevem
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee/talk show Na kafeečko
Související články
