Facebook
Instagram
Pavlína Saudková je novinářkou, matkou tří dětí a také manželkou výstředního fotografa Jana Saudka. Přijala pozvání moderátorky Miluše Bittnerové a v její talkshow Na kafeečko promluvila o kojení na veřejnosti, nevšedním vztahu s Janem a otužování, kterému naprosto propadla.
Novinářka Pavlína Saudková (41) vypráví v talkshow Na Kafeečko moderátorce Milušce Bittnerové o tom, jak složité je soužití se slavným fotografem Janem Saudkem, obzvlášť pokud přijde na jeho otevřený vztah k dalším ženám.
„Přestala jsem žárlit, nebo alespoň hodně žárlit. A říkala jsem si, že když se vrací, tak je všechno v pořádku a nic to neznamená. Na druhou stranu, jsem připravená také na to, že může přijít kterákoliv slečna a on se vrátit nemusí," říká Pavlína, která s Janem Saudkem žije bezmála osmnáct let. Přiznává také obavy z toho, jaké vztahové vzorce si z rodiny odnesou jejich děti. „Tatínek má slečny, maminka sedí doma, slečny ani muže nemá," glosuje Pavlína Saudková situaci u nich v domě s humorem a grácií sobě vlastní.
Bittnerová: Tři děti, to není legrace. Kdo je hlídá teď?
Saudková: Ony už jsou velké, takže se hlídají samy. Je jim patnáct, třináct a sedm. To už se ohlídají navzájem.
Do kolika let jste kojila? Promiňte, že se ptám, ale já jsem čerstvější matka.
Do mých 39 let. Josefína byla kojená ještě v pěti. Pořád jsem čekala, kdy se pustí.
Jste propagátorkou dlouhého kojení, je to tak?
Nejsem ani tak propagátorka, já vždycky jen čekám, co se stane. Plánovala jsem, že budu kojit rok. Samozřejmě to nebylo pět let plného kojení, prostě jsem to nechala na ní. Potom už si sama řekla, že to nepotřebuje. Byl tam ale moc hezký blízký kontakt matky a dcery. Když se to přehouplo přes dva roky, tak jsme s tím už nikoho na veřejnosti neobtěžovaly.
Chápu, necháme si to na doma.
A do školy za ní taky chodit nebudu.
Tohle je věc, kterou pochopíte až v okamžiku, kdy máte vlastní dítě. Svým způsobem je štěstí, když to přestane jít a dítě se bez kojení musí obejít. Ale když to pořád jde...
U nás to nepřestalo jít, šlo to ještě dlouho poté. Ale je pravda, že jsem si to užívala, protože jsem tušila, že Josefína je poslední a že už to nezažiju.
Musela jste si kvůli tomu kojení do pěti let projít nechápavými reakcemi okolí?
Dokonce jsem byla pokusný králík jednoho magazínu. Chtěli, abych kojila třeba v metru. Dělali fotoreportáž a tenkrát jsem byla ještě dost slabá na to, abych řekla, že je zbytečné dělat takové články. Myslím, že je to skutečně na rozhodnutí kohokoli z nás, jak to bude vnímat. A když se to někomu nelíbí, tak se prostě nemusí koukat.
Když člověk dlouho kojí, opravdu se zlepšuje imunita?
Zatím je všechno v pořádku. Děti neměly ani jednou antibiotika, což je podle mě velká mateřská výhra za těch patnáct let. Ani jeden odběr krve jsme zatím nemuseli absolvovat.
Mají děti už nějaké umělecké sklony?
Syn teď dělal přijímačky a chce studovat fotografii, tak to jsem se malinko orosila. Snažila jsem se vysvětlovat, že ne každý, kdo chce studovat fotografii, si potom žije jako tatínek. Zatím u dětí vidím spíš strašnou absenci vůle. Nemají pocit, že by se měly o něco snažit, někam jít a dělat něco navíc. Možná má Matěj jenom velký oči, protože vyrůstá v prostředí, kde je fotografie denní chleba a myslí si, že je to jednoduché. Třeba ten střet s realitou ustojí a svoji volbu zase změní. To je na něm. Já můžu být jen podporující matkou.
Čím jste chtěla být ve věku vašich dětí?
Prošla jsem si ta klasická povolání jako lékařka nebo učitelka. Na gymnáziu jsem začala vydávat školní časopis a už jsem u toho zůstala. První rozhovor, který jsem kdy dělala, byl s klukama z Lucie. Na to jsem opravdu pyšná. Od té doby už jsem je nechytla, ale v těch čtrnácti letech pro školní časopis se to povedlo.
Když jste vstupovala do vztahu s Janem, věděla jste přesně, co se bude dít?
To jsem nevěděla.
Že vy jste si vzala práci domů?
Jo, jo. Začalo to rozhovorem. Teď nám komunikace leckdy pokulhává, to je pravda, už jsme si všechno řekli. Jsem vlastně ráda, že jsem se nenechala nikdy moc fotit.
Když jste byla ve věku třinácti nebo patnácti let, snila jste o partnerovi, jako je Jan?
Mám slabost pro vysoké a dlouhovlasé muže, takže mám doma Jana. Spousta Janových přítelkyň si to teď asi bude interpretovat různě.
Vím, že se vás na to ptají při každém rozhovoru, ale kdyby vám to vadilo, tak byste s ním nebyla a nechodila na ty rozhovory. Jaké to je, žít s Janem Saudkem?
Už jsem se naučila chodit po nákupních centrech a tvářit se mile. Člověk nikdy neví, kdo se na něj dívá. Také je těžké vyjít si s přáteli ven, protože se potom může domů donést spousta informací. Ne, že bych zlobila, já nezlobím vůbec, ale Jan je dost žárlivý. To mi nevadí. Kdyby mi to vadilo, tak do toho nejdu. Dalo se to čekat a proti tomu nebojuju. Jan je silná osobnost a má za sebou takový kus práce a takové úspěchy, že tu laťku je těžké přelézt. Když se na něj dívám jako na fotografa, tak je hezké brát ho jako génia a uznávat ho. Potom se na něj dívám jako na manžela, tam už to občas trošku pokulhává. Ty jeho náladičky... ale jsem za ty roky ráda. Už to bude skoro osmnáct let.
Byla jste novinářka, ale přesto jste nečekala, co se strhne? Muselo to být náročné.
Já vždycky říkám, že jsem byla mladá a blbá. Bylo mi 24 a myslela jsem si, že všechno vím. Nevěděla jsem teda nic, ale nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Zrovna nedávno jsme se bavily s kamarádkami, že to byl můj jediný vztah, od kterého jsem nic neočekávala. A dostala jsem osmnáct let. Bylo pro mě velkým překvapením, že Jan druhý den zavolal. Když to řeknu takhle otevřeně, že se po té první noci ozval. Nečekala jsem, že bychom spolu byli rok, dva, tři, že bychom mohli mít dítě.
To už je dlouhá doba. To už je skoro na výměnu.
To právě nejde udělat. Bude mu 87, už se nemění. Mně je sice málo, ale zase jsem poměrně zodpovědná a vím, že změnu teď udělat nemůžu.
Prošla jste si během vašeho vztahu různými obdobími, o kterých jste mluvila ve své 13. komnatě.
To byla legrace natáčet 13. komnatu asi čtrnáct dnů po porodu, kdy jsem měla naprosto střelený hormony a byla jsem úplně šťastná.
Chlapi často chodí za jinými ženami, ale málokdo to umí ustát takhle elegantně jako vy.
Nedávno jsem byla na nějakém psychoterapeutickém kurzu a terapeut říkal, že by možná všem vztahům prospělo, kdyby si každý na začátku řekl, že ten druhý může mít jiného partnera. Protože je to normální a pravděpodobně se to stane. A když se to nestane, tak je ten druhý alespoň příjemně překvapen.
Za jak dlouho k tomu člověk dojde, že toleruje tyhle věci?
Jan je speciální druh muže, myslím si, že to není ani o druhu ženy. Už se očekává, že v tom věku, ve kterém jsem ho poznala, se nezmění.
On alespoň musí předstírat, že nějaké ženy jsou, jinak by si na stará kolena zkazil pověst.
No právě a předstírat umí. Mně strašně pomohly děti. Děti a to, že Jan se vždycky vrátil. Nevím, jestli to úplně stačí pro kvalitní, pevný vztah, ale mně to zklidnilo. Přestala jsem žárlit, nebo alespoň hodně žárlit. A říkala jsem si, že když se vrací, tak je všechno v pořádku a nic to neznamená. Na druhou stranu, jsem připravená také na to, že může přijít kterákoliv slečna a on se vrátit nemusí.
Váš Jan je naprosto originální v tom, že nevěra je to, co se doma řekne.
To je na zabití.
Byla jste někdy osobně atakovaná jeho milenkou?
Většinou mě tyhle ženy z duše nenávidí, což chápu. Já být na jejich místě, tak se taky nenávidím. Jedna slečna skutečně asi dvacet let věřila, že s Janem bude mít rodinu. A mně jí bylo spíš líto, že čeká a Jan pořád nechává dvířka pootevřená.
Vy jste takový dobrák?
Já si spíš myslím, že Jan je takový prevít.
Já bych o ní řekla: „Mrcha!"
Ona byla jen naivní a asi vycházela z toho, co jí Jan dával najevo, když byli spolu. To bych zabila jeho, ji vlastně jenom lituju. Ona ztratila dost let.
Jste velmi hodná a moudrá žena. Jak tyhle kauzy vysvětlujete dětem? Ty starší už to musí vnímat...
Poslední rok mám sebepoznávací, i díky potkávání různých terapeutů. Náš vztah s Janem je skutečně nevyrovnaný v tom, co kdo může. Jan může mít jakoukoliv ženu. Veřejně a velice rád o tom mluví. Samozřejmě, že se to dostane i k našim dětem. Ptají se leckdy na některé detaily z našeho života, řeší to jejich spolužáci. Někdy přijdou s tím, že spolužáci řeší, jak to u nás doma je. My o spoustě věcí mluvíme otevřeně a naše rodina vlastně funguje strašně konzervativně a nudně. Pro mě je spíš otázkou, co v nich zanechá tenhle vzorec vztahu. Jestli jim v hlavách nepáchám větší paseku, než bych nutně měla. Že tatínek může všechno a maminka nic. Tatínek má slečny, maminka sedí doma, slečny ani muže nemá. Nedokážu říct, co to udělá s jejich vnímáním vztahu pro jejich budoucí vztahy. Doufám, že jsem to úplně nepokazila a že základ snad pochopí.
Ty starší jsou teď v pubertě, že?
Měli jsme jeden krušný rok s prostřední dcerou. Hormonálně se s tou změnou vyrovnávala a tělesně se také proměnila velmi rychle. Rok na mě koukala, jako že jsem vzduch. Když jsem na ni mluvila, tak jako bych nebyla. Když jsem něco chtěla, tak to jsem si dovolila hodně. A většinou vůbec nereagovala. Po roce se to ustálilo a teď si dokonce nechá dát pusu.
Chodí se s vámi otužovat?
Anička jo. Teď byla dvakrát. Už dva roky zpátky tam občas vlezla v prosinci. Myslím, že to dělala z jednoho prostého důvodu, že Jan ji kvůli tomu obdivoval. Přitahovala tím pozornost tatínka. Ale teď jsme byly dvakrát na přelomu roku, chtěla to jít zkusit se mnou.
Jak dlouho jedete v tomto sebetrýznění?
To je sebeuklidnění. Masochista nejsem, já se mám ráda. Otužuji se krátce, od konce října. Poprvé jsem byla loni v březnu, abych viděla, jaké to je. Shodou okolností jsme byli na nějaké samotě, kde bylo jezírko. Šla jsem tam v šatech, protože jsem plavky na sobě neměla asi dvacet let. Chtěla jsem se jen namočit, ale ten den jsem šla dvakrát. Druhý den jsem šla ještě jednou, protože mě to začalo bavit, ale to byl jen ponor a ven. A teď na podzim s jsme si kamarádkou řekly, že to zkusíme alespoň dvakrát týdně, potom pětkrát týdně, no a teď chodím denně.
Máte obecně taková překonávající se období. Chodíte i padesáti kilometrové túry.
Jednou. Jednou jsem šla padesát kilometrů. Nepřehánět.
Příště půjdete šedesát, ne?
Chtěla bych, ale obávám se, že to moje nohy nedají. Poslední dva kilometry se mi už chtělo plakat. Kolem deváté večer, když jsem se vracela k autu, byla velká krize. Cítila jsem kvůli puchýřům každý krok a bylo to k uzoufání. Došla jsem k autu a měla jsem 49,9 kilometru. Těch sto metrů jsem ještě nacupitala kolem auta. Říkala jsem si, že ta padesátka tam bude.
Několikrát jsem viděla vašeho Jana, když mluvil o tom, jak strašně sportuje a kolik udělá kliků.
Já jsem začala chodit, když Jan cvičit přestal. Teď má pocit, že musí pořád pracovat. Tak většinou maluje, nebo dělá fotky. Přestal cvičit, když se ho jeden plavčík u řeky zeptal, jestli vůbec někdy cvičil. Pro jeho ego to byla velká rána a řekl si: „Jestli to není vidět, tak se na to můžu vykašlat." Dneska měl jít na procházku a odmítl, že musí malovat.
Jak se tedy váš manžel udržuje v kondici?
Ještě donedávna to bylo procházkami. Často chodí do schodů. V domě máme každý své patro a ačkoli on tvrdí, že k nám skoro vůbec nechodí, tak kdybych mu na zápěstí dala chytré hodinky, asi by koukal, kolik těch pater vyšlape během jednoho dne. Je to velká výhoda, mít každý své patro. Vzniklo to samozřejmě kvůli tomu, aby Jan měl klid na setkávání se svými dámami a také na práci. S dětmi v jednom bytě, to by asi nebyl tak úplně bohémský život. A máme nepsanou dohodu, že děti ho nikdy neuvidí opilého. Zatím je dodržena.
Předpokládá se, že Jan odejde dřív než vy. Prý je příznivcem eutanazie. Jak se na to díváte?
Pořád věřím, že nebude muset dojít k něčemu, jako je eutanazie. Věřím, že jeho odchod bude rychlý, nenadálý a bezbolestný. Letos mu bude 87, což už je vysoký věk. Sám říká, že když odejde starý člověk, není to taková tragédie, jako když odejde mladý. Stát se to může kdykoliv, ale stejně tak tvrdí, že jeho poslední manželka zemřela, když jí bylo 41, takže já mám ještě pár měsíců času. Prý jsme si hodně podobné. Nikdo neví, kdo přijde někam dřív, ale asi se to jednou stane. Jan mluví o smrti poměrně často. Už asi deset let říká, že by chtěl ještě dva roky.
Vypadá to, že má velmi tuhý kořínek.
On by nechtěl být někomu na obtíž. A myslím, že sám by nechtěl trpět nebo být nemohoucí. Dokáže pořád fungovat jako šedesátník. A já si dělám legraci, že kdyby mu uřízli ruku, tak mu doroste. Po dvou těžkých zánětech jater, co prodělal za mlada, by neměl pít alkohol - a zdárně mu to jde. Když jsem se nedávno o smrti tatínka bavila s Matějem, tak říkal: „Já si stejně myslím, že on je nesmrtelnej."
Pracujete pro nadaci BeCharity. V Na kafeečku už jsme měli vaši kolegyni a kamarádku Báru Nesvadbovou. Co chystáte nového?
Chceme pokračovat v projektech, které už roky běží, jako je bazar na Žofíně, což je naše pověstná a velmi úspěšná hadrárna. Připravujeme „Souboj hodnot“, veřejnou debatu na celospolečenská témata. Proběhne na konci února na Jatkách 78 a hosty budou tentokrát Roman Týc, Lenka Klicperová a Sabina Slonková. Děti, které potřebují pomoc, přibývají. Smyslem BeCharity je pomáhat dětem pravidelně, protože jedině tak se mohou někam posouvat. Pořád mi chodí do emailu žádosti s novými a novými dětmi. Tak už jí to ani neříkám, na konci roku jen nahlásím číslo.
Celou zpověď Pavlíny Saudkové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- Do kolika let kojila svoji dceru Josefínu
- Jaký je její názor na kojení na veřejnosti
- Jaké je soužití s fotografem Janem Saudkem
- Proč nežárlí na jeho jiné slečny
- Čeho se obává ve výchově dětí
- Jak se Jan Saudek staví k eutanazii
- Proč si tolik zamilovala otužování
- Jak Pavlína pomáhá dětem, které potřebují pomoc
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
