Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petr zažil něco, co lze nazvat prozřením. Jednoho dne si totiž uvědomil, že se mu kamarádi neozývají, nikam nechodí a jenom sedí doma s manželkou. Rozhodl se zjistit, co za tím vězí.
Vždycky jsem měl kolem sebe spoustu lidí. Nikdy jsem nebyl samotář, který si vystačí sám se sebou. Měl jsem rád, když se něco dělo – někdo se stavil s pár pivy, jiný mi zavolal a řekl fór, který právě slyšel, nebo mi ve tři ráno přišla zpráva s vtipným memem. Tak vypadal můj život, než do něj vstoupila Markéta.
Můj život se změnil
Když jsme se seznámili, myslel jsem si, že jsem narazil na ženu snů. Byla chytrá, srdečná, nádherná. Zamiloval jsem se až po uši a ona mi dávala najevo, že to cítí stejně, snad ještě intenzivněji. Všechno na mě působilo velmi silně – jako bychom se ocitli v nějakém filmu.
Tehdy jsem si nevšímal drobností, které mě měly varovat. Těch nenápadných narážek, mířených jako by náhodou na mé kamarády, ale ve skutečnosti velmi přesně cílených. Těch jejích výrazů, když jsem se vrátil z piva s Honzou a ona řekla: „Stejně nechápu, proč se s ním bavíš. Vždyť tě vždycky nechá ve štychu.“ Nebo když mi vyčítala, že jdu ven. „To mi chceš říct, že kamarádi jsou pro tebe důležitější než já?“ ptala se.
Tehdy jsem se tomu jen smál a mávl rukou. „Prosím tě, znám je odjakživa...“ namítl jsem. Ona se mi podívala do očí a řekla: „Jenže teď máš mě.“ Postupně mi začalo docházet, že čím dál míň chodím mezi lidi. Že radši zůstáváme večer doma, protože „posledně to bylo tak fajn, proč se někde toulat?“
A moji přátelé mi volali stále méně. Když už zavolali, strefili se buď do doby, kdy jsem byl v práci, nebo jsem měl jiné povinnosti. Neříkal jsem si, že je to špatně. Nebo spíš říkal, ale rovněž jsem si namlouval, že takhle vypadá dospělost. Že je normální, když se člověk mění a jeho priority s ním.
Manželka mě zmanipulovala
Pak mi jednoho dne došlo, že mi vlastně nikdo nevolá. Že už si ani nevzpomínám, kdy mě kontaktoval někdo jiný než Markéta nebo kolegové. Zkusil jsem napsat Honzovi. Poslal jsem mu jednoduchou zprávu: „Čau, jak se vede?“ Doufal jsem, že jsme se jenom trochu odcizili, že se brzy potkáme a všechno bude jako dřív.
Odpověď přišla až za několik hodin, stručná a bez emocí: „Tvoje žena nám řekla, ať se od tebe držíme dál.“
Četl jsem to několikrát, jako bych doufal, že se význam těch slov změní. Jak to myslí? To nedává smysl. Musí si dělat legraci.
„Honza mi napsal, že jsi jim zakázala stýkat se se mnou,“ řekl jsem Markétě.
Zarazila se. Přesně na tak dlouho, abych pochopil, že ji to nepřekvapuje. „Péťo, já...“ začala, ale nenechal jsem ji domluvit.
„Co jsi to provedla? Jakým právem rozhoduješ, s kým se můžu kamarádit?“
„Protože tě ti lidi vůbec nerespektovali! Využívali tě!“ zvýšila hlas. „Já se tě jen snažila chránit!“
„Chránit? Před kým? Před lidmi, které znám od dětství?“
„Ano! Protože tě miluju, Péťo! Nechci, abys trpěl!“
Zíral jsem na ni a cítil, jak se ve mně něco láme. Jako kdybych se probral z dlouhého spánku. Jako by mi někdo sundal růžové brýle a přinutil mě podívat se pravdě do očí. Markéta nebyla moje záchrana. Byla moje klec. Chtěl jsem se zvednout a odejít. Ale kam? Za kým? Nezbyl mi nikdo, jen ona. A v tu chvíli jsem se cítil v životě nejvíc osamělý.
Druhý den jsem znovu napsal Honzovi: „Brácho, promiň, fakt jsem to nevěděl...“ Odpověď přišla okamžitě: „Markéta je manipulátorka. Ale jestli s ní zůstáváš, je to tvoje volba.“
Díval jsem se na ta slova a věděl jsem, že jsem ztratil něco strašně důležitého. Že cesta zpět nejspíš neexistuje. Další týdny jsem strávil v té samé prázdnotě. Psal jsem i ostatním kamarádům, ale buď neodpověděli, nebo reagovali chladně. Pochopil jsem, že to není náhoda. Markéta mě zmanipulovala a totálně odřízla od mých přátel...
Musím od ní odejít
Přesto jsem předstíral, že je všechno v pořádku. Život plynul dál. Chodil jsem do práce, večer jsem s Markétou seděl u televize a poslouchal, co dělala přes den, zatímco já mlčel. Co bych jí říkal? Že mám pocit, jako bych byl za mřížemi? Že bych nejradši utekl, ale nemám kam?
Jednoho večera jsem na ni pohlédl a došlo mi, že jestli nic nezměním, tak v tom stavu zůstanu navždy. Ne proto, že chci, ale proto že nebudu mít jinou možnost. V koupelně jsem z kapsy vytáhl telefon a napsal Honzovi: „Jestli mi ještě trochu věříš, sejděme se. Jen my dva.“
Dlouho se nic nedělo. Už jsem chtěl mobil odložit, když se rozsvítil displej: „Zítra v sedm, ta stará hospoda na rohu. Jestli přijdeš s ní, končím s tebou.“ Zíral jsem na ta slova a poprvé po dlouhé době jsem cítil naději.
Druhý den jsem odešel z bytu s tím, že mám přesčasy. Markéta jen kývla, snad jí to bylo jedno. Možná už ani necítila potřebu mě hlídat – stačila jí jistota, že nade mnou má moc.
V hospodě seděl Honza s pivem a mlčky si mě měřil, bez náznaku úsměvu. „Tak ty ses přece jen zvládl utrhnout.“
Posadil jsem se k němu a neměl ponětí, kde začít. „Kámo, ani nevím, jak se to stalo... Asi jsem se nechal zblbnout.“
Honza se opřel o židli a zavrtěl hlavou. „Žádný ‚asi‘, Péťo. Nechal ses zmanipulovat jako malej kluk.“
„Co teď?“ zeptal jsem se.
Honza se mi zadíval do očí. „Otázka je, co s tím uděláš ty.“
Chvíli jsme mlčeli. Poprvé po velmi dlouhé době jsem cítil, že se mnou někdo jedná na rovinu. A uvědomil jsem si, že pokud neodejdu od Markéty teď, neudělám to už nikdy.
Manželka pochopila, že je konec
Domů jsem se vrátil pozdě večer. Markéta seděla na gauči, předstírala, že se dívá na seriál, ale hned jsem poznal, že je nervózní.
„Tys toho měl v práci hodně...“ pronesla rádoby lhostejně.
„Měl jsem schůzku,“ odvětil jsem klidně.
Významně se na mě podívala, zřejmě čekala, že jí to vysvětlím. Nehodlal jsem se k tomu vracet.
V následujících dnech jsem viděl, že začíná něco tušit. Byla víc starostlivá, dotýkala se mě, říkala, jak moc mě miluje. Věděl jsem, že takhle se snaží udržet si mě pod kontrolou. Už to na mě nefungovalo. Honzova slova mi připomněla, kým jsem byl, než jsem se nechal zavřít do té klece.
A pak, jednoho večera, jsem se Markétě podíval do očí. "Je konec...“ pronesl jsem vážně.
Viděl jsem, jak jí na zlomek vteřiny ztuhly rysy, než se donutila k pláči. „To mi nemůžeš udělat, Péťo...“
Ale mohl jsem. A udělal jsem to...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
