Facebook
Instagram
Saša studuje, pracuje a ráda by se osamostatnila, což znamená odstěhovat se od mámy. Jenže ona o tom nechce ani slyšet. Když to Saša začne probírat, máma jen brečí a snaží ji citově vydírat. Jak dlouho to ještě vydrží?
Mám malý byt, který patřil mé babičce. Studuji a pracuji, vydělávám docela slušné peníze. Většina matek by na své děti byla v takové situaci opravdu pyšná. Ale ne moje matka.
Chtěla jsem se osamostatnit
S mámou bydlím jen proto, že se rodiče asi před deseti lety rozvedli. Otec odjel s novou ženou do zahraničí a od té doby s námi prakticky není v kontaktu.
Máma pro mě byla vždycky víc než jen rodič. Byla to moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem mohla mluvit o čemkoli. Kdykoliv jsem měla problém, mohla jsem za ní přijít, ať už to byly potíže ve škole, nebo neopětovaná láska. Kamarádky mi záviděly – nikdy si nemohly se svými rodiči promluvit otevřeně. Já jsem své mámě mohla říct všechno. Vždycky mi poskytla pochopení a podporu.
Myslela jsem si, že to tak bude navždy. Bohužel se nedávno objevil problém, se kterým si moje máma evidentně neví rady. Všechno to začalo asi před osmi týdny, když jsem jí řekla, že se po prázdninách chci odstěhovat a začít žít svůj vlastní život.
I když jsem stále studentka, pracuji a peníze mi nechybí. Otázka bydlení je také vyřešená. Byt po babičce jsem dlouho pronajímala, ale nájemník se nedávno odstěhoval. Považovala jsem to za znamení. Nehledala jsem dalšího nájemníka, rozhodla jsem se, že se tam nastěhuji sama. Už jsem měla vizi, jak ten malý byt proměním ve své království...
Dokážu se o sebe postarat sama
Sama toho zvládnu spoustu – vařím, udržuji náš byt v čistotě, starám se o hosty. Zkrátka vedu svůj vlastní život. Ale zpět k mé mámě... Její reakce mě naprosto překvapila. Myslela jsem si, že z mého rozhodnutí bude mít radost. Dokonce jsem čekala, že mi pogratuluje, obejme mě a nabídne, že mi pomůže s přestěhováním. Každý rodič přece chce, aby se jeho dítě osamostatnilo. Tak to v životě chodí.
Když jsem jí řekla, že se chci odstěhovat, byla opravdu v šoku. Dívala se na mě beze slova a začala plakat.
„Tak moc ti vadím?“ zeptala se smutně po chvíli.
„Proč si to myslíš? Vždyť jsi úžasná máma!“ snažila jsem se ji utěšit.
„Opravdu si to myslíš? Tak proč se chceš odstěhovat? Co jsem ti udělala? Chceš mě nechat samotnou... Nerozumím tomu...“ zahrnula mě spoustou otázek a rychle odešla do svého pokoje. Její chování mě vyvedlo z míry. Když za sebou zavřela dveře, nevěděla jsem, co mám dělat.
Cítila jsem se hrozně, že kvůli mně plakala
Po chvíli jsem se rozhodla jít za ní a promluvit si. Ulevilo se mi, když otevřela dveře. Dobrou čtvrthodinu jsem jí vysvětlovala důvody svého rozhodnutí. Chtěla jsem, aby pochopila, že to s ní nemá nic společného. Prostě si myslím, že jsem dostatečně dospělá na to, abych se osamostatnila.
Doufala jsem, že mě pochopí. Koneckonců, jí nikdy nechyběl zdravý rozum. Vždycky také uměla pozorně naslouchat ostatním. Tentokrát jsem bohužel byla zklamaná. Máma byla stále netrpělivější. Obracela oči v sloup, hlasitě vzdychala, několikrát mávla rukou. Pak mě prostě přerušila a řekla, že o tom teď nechce mluvit.
Nechtěla jsem ji do ničeho nutit. Takže jsem jí dala trochu prostoru. Myslela jsem, že bude nejlepší, když bude mít čas na uklidnění a přemýšlení. Doufala jsem, že až si to nechá projít hlavou, sama se k tomu rozhovoru vrátí. Čekala jsem, že nakonec zareaguje jinak a lépe.
Máma mě nechce pustit
Předstírala, že toto téma vůbec neexistuje. Také jsem zjistila, že za mými zády hledá dalšího nájemníka do babiččina bytu. Prý ho dokonce už ukázala několika lidem.
„Mami, co to děláš? Už jsme se bavily o tom, že se tam teď nastěhuji já,“ rozčílila jsem se.
„Nevím, o čem mluvíš. Myslela jsem, že na ten hloupý nápad jsi už dávno zapomněla. Nevšimla jsem si, že by ses chystala na stěhování,“ řekla a předstírala překvapení.
„Nic se nezměnilo. Jen jsem čekala, až budeš připravená o tom mluvit.“
„Je mi líto, ale v nejbližší době to nepřipadá v úvahu,“ oznámila a stejně jako posledně se stáhla do svého pokoje. Stála jsem u dveří a zase jsem slyšela, jak pláče. Myslí si, že je to jen dočasný rozmar?
Od té doby se vůbec nic nezměnilo. Moje matka stále nedokáže přijmout fakt, že chci začít žít samostatně. Pokaždé, když se s ní o tom snažím mluvit, začne plakat. Zavře se ve svém pokoji a prostě vzlyká.
Pořád mi opakuje, že to nemá smysl, že je to příliš brzy, že nám bude spolu lépe. Také se ptá, co mi udělala, že ji chci nechat samotnou. Je to k zbláznění...
Už nejsem dítě
Máma se velmi snaží, aby ve mně vyvolala pocit viny a ovlivnila moje rozhodnutí. A mě to čím dál tím víc štve. Vůbec nechápu, proč se tak chová. Musí přece brát v úvahu, že s ní nechci bydlet celý život. Kromě toho ji přece nenechávám napospas osudu, jak tvrdí. Je prostě čas vstoupit do dospělosti.
Neodstěhuji se na druhý konec světa, ale do sousední čtvrti. Pěšky k ní dojdu za méně než dvacet minut. O co jí tedy jde? Cítím se frustrovaná. Nechci mámě ublížit, ale nemíním měnit své plány. Proto tajně maluji stěny a postupně přesouvám své věci do babiččina bytu.
Dny ubíhají a já vím, že jí budu muset dříve nebo později všechno říct. Ráda bych se však vyhnula situaci, kdy dostane záchvat paniky. Někdy si myslím, že bych si s tím možná neměla lámat hlavu a prostě jít svou cestou. Už nejsem dítě a nemusím každé rozhodnutí konzultovat s mámou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
