Štěpán (72): Přistihl jsem sousedku, jak mi krade rajčata. Pak mi prozradila pohnutou minulost mé zahrady

Příběhy ze sousedského soužití: Přistihl jsem sousedku, jak mi krade rajčata. Pak mi prozradila pohnutou minulost mé zahrady
Zdroj: Unsplash

Když pan Štěpán zjistil, že mu mizí rajčata, rozhodl se počíhat si na zloděje. Byl zaskočený, když ve své zahradě přistihl sousedku. A ještě víc ho překvapil důvod, proč to stará paní dělala. 

Jana Jánská
Jana Jánská 27. 04. 2025 17:00

Vždycky jsem si cenil klidu a pořádku. Po odchodu do důchodu jsem našel útočiště v zahradničení, v možnosti pracovat bez shonu a sledovat, jak pod mýma rukama něco roste. Moje zahrádka pro mě byla oázou klidu. Nejvíc hrdý jsem byl na svá rajčata – zdravá, silná, vyživovaná půdou, o kterou jsem pečoval s láskou. Jenže v poslední době se dělo něco podivného. Rajčata mi začala mizet. Měl jsem pocit, jako by někdo pošlapal všechnu moji péči a práci.

Odhalil jsem zlodějku

Rozhodl jsem se jednat. Věděl jsem, že toho člověka musím přistihnout. Jednoho večera jsem si vzal jsem baterku a hůl a schoval jsem se za keře u skleníku. Srdce mi bušilo jako o závod. Najednou jsem uslyšel šustění, někdo se blížil. A pak jsem spatřil postavu shrbenou nad záhonem s rajčaty. „Mám tě, zloději!“ vykřikl jsem a vyskočil z úkrytu.

Postava ztuhla a pomalu se otočila. K mému překvapení to byla moje sousedka Tereza. „Já nekradu,“ odpověděla klidně, jako by to bylo naprosto normální. „Beru si jen to, co je moje.

Co prosím? Tvoje?“ vykoktal jsem zmateně. Její slova ve mně vyvolala směs vzteku a nevěřícnosti. Jak si může myslet, že ta rajčata jsou její?

Stáli jsme proti sobě a napětí by se dalo krájet. Tereza, jinak klidná a milá starší paní, se na mě dívala s odhodláním. „Můj tatínek tu dlouhá léta pěstoval zeleninu. Ta rajčata rostou na naší zemi,“ prohlásila vážně.

Ale já ten pozemek koupil! Mám na to všechny papíry!“ snažil jsem se jí to vysvětlit, i když mi bylo jasné, že moje argumenty ji nezajímají.

Papíry nejsou všechno. Já si pamatuju, jak to tady vypadalo, než jsme o pozemek přišli...“ dodala vyčítavě. Její slova zněla jako ozvěna minulosti, kterou nechtěla nechat být.

To, co jsem právě slyšel, mě zaskočilo. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že tato zahrada kdysi patřila někomu jinému, kdo o ni pečoval s láskou jako já.

Dcera se mě nezastala

Druhý den jsem to celé vyprávěl své dceři Kateřině, která za mnou přijela na víkend. Doufal jsem, že mi pomůže ujasnit si, co dál. Ale její reakce mě spíš rozladila. „Možná by sis s ní měl promluvit,“ navrhla opatrně.

Není o čem mluvit. Ten pozemek je můj,“ odvětil jsem podrážděně.

A co když má pravdu?“ zkoušela to dál.

Nechápal jsem, proč není na mojí straně. Vždyť jsem se přece tolik snažil, abych tu půdu proměnil v něco krásného. Proč mi teď říká tohle? Cítil jsem se zrazený, Terezou i vlastní dcerou.

Rozhodl jsem se, že zjistím pravdu. Mluvil jsem s dalšími starousedlíky a procházel dokumenty v archivech. Zjistil jsem, že pozemek kdysi skutečně patřil Terezině rodině. Byl vyvlastněn a později prodán někomu jinému. Byl to smutný příběh. Došlo mi, že Tereza nechce pozemek vlastnit. Chce se jen znovu propojit se svojí minulostí. To místo pro ni znamenalo víc než jakýkoliv list vlastnictví.

Lze napravit minulost?

Rozhodl jsem se zajít za Terezou. Nechtěl jsem se hádat. Ale nechtěl jsem se ani vzdát něčeho, co jsem považoval za své. Museli jsme najít kompromis. Otevřela mi dveře a čekala, co řeknu. „Pozemek nevrátím... Ale jestli budeš chtít, klidně přijď. A rajčata... jsou i tvoje.

Táta by měl radost,“ řekla tiše. V očích se jí leskly slzy.

Sedli jsme si spolu na lavičku u skleníku. Sáhla do hlíny, jako by hledala spojení s minulostí. Cítil jsem, že se něco změnilo – v ní, ve mně, možná i v té půdě. Bylo to správné rozhodnutí.

Zahrádka pro mě už nebyla jen místem pro pěstování rostlin. Stala se mostem mezi minulostí a současností, mezi mnou a Terezou. Možná nikdy úplně nepochopím její emoce, ale pochopil jsem, že každý kousek půdy má svůj příběh. A my jsme jeho součástí.

Když se dnes dívám na svá rajčata, vidím v nich víc než jen výsledek mé práce. Jsou to svědci historie. A jsem rád, že se o ně můžu podělit s Terezou. Když přijde, sleduju, s jakou něhou se dotýká rostlin. Občas mi vypráví příběhy z dětství. A já naslouchám. Učím se, že někdy stačí malá vstřícnost, aby se člověk mohl vrátit k tomu, co ztratil.

Uvědomil jsem si, že někdy stojí za to vzdát se kousku něčeho „vlastního“, abychom někomu jinému pomohli najít klid. Ta rajčata nejsou jen moje. Jsou naše. A o to jsou cennější...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Vít Olmer a Simona Chytrová jsou spolu 38 let: Sblížili se v Moskvě a syna Vítka počali při natáčení Tankového praporu

Vít Olmer a Simona Chytrová jsou spolu 38 let: Sblížili se v Moskvě a syna Vítka počali při natáčení Tankového praporu

Související články

Další články