Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Tereza doufala, že si po rozvodu začne konečně užívat života. Osmnáctiletý syn už ji tolik nepotřebuje, a tak se vrhla i do nového vztahu. Myslela si, že našla skvělého parťáka. Jenže zanedlouho se ukázalo, že jeho největší láskou není Tereza, ale dřevěná chata se zahradou.
Pamatuji si, že jsem jako malá jezdila s rodiči každý víkend na chatu v Posázaví. Měla jsem tam partičku dětí a zažila tam spoustu dobrodružství. Jako dospěla jsem už k chataření netíhla, raději jsem poznávala různé kouty naší země. Jenže pak jsem potkala Jardu, skvělého muže, kterého miluji. Má to ale jeden háček. Jarda má svou „milenku“, dřevěnou chatu, kterou s velkou láskou opečovává a očekává to i ode mě.
Vypadalo to jako idylka
Po rozvodu jsem se těšila, že si konečně oddechnu a začnu dělat věci, na které jsem dosud neměla čas. Syn už je dospělý, samostatný, a já mám volné ruce. Těšila jsem se, že budu cestovat, chodit do kina a jezdit na wellness víkendy s kamarádkami. A také že dám prostor nové lásce...
Když jsem potkala Jardu, vypadalo to, že máme stejný pohled na svět – oba jsme rozvedení, nemáme malé děti, které by nás neustále potřebovaly, máme stejný smysl pro humor, chuť užívat si druhý dech... A to i v posteli. Netušila jsem, že ještě někdy zažiji takové vzrušení. Vypadalo to jako idylka, a já si dokonce říkala, že je to podezřelé, že bych měla hned takové štěstí. Musí přeci být nějaké „ale“.
Nakonec se objevilo, ale až po několika měsících. S Jardou jsme se totiž poznali na podzim. V době, kdy právě zazimoval chatu a měl spoustu času. Na mě, romantické víkendy a další akce. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mě nějaká dřevěná chajda mohla ohrozit. Ale s nástupem jara je vše jinak.
První zádrhel přišel, když jsem někdy v únoru začala plánovat prodloužený víkend v Římě. Jarda na mě divně koukal, prý že v květnu určitě nebude moct. To už totiž bude rozjetá chatařská sezona a tím pádem spousta práce.
Až do podzimu má velké plány
Byla jsem zklamaná, ale zároveň zamilovaná. Tudíž jsem nechtěla dělat dusno a řekla si, že se mu přizpůsobím. A chataření dám šanci.
„Příští víkend jedem natírat pergolu, pak začnu s novou skalkou, chtělo by to také novou kůlnu...,“ řekl mi s nadšením jedno odpoledne. A já se nestačila divit.
„A co kdybychom jeli spíš někam na výlet? Třeba do Mikulova?“ navrhla jsem opatrně.
Podíval se na mě, jako bych mu nabídla dovolenou v pekle. „Lásko, na to teď není čas. Chata má přednost. Je tam práce jak na kostele... Ale čerstvý vzduch ti jen prospěje,“ řekl přesvědčivě a k tomu mi ukázal list papíru. Obě strany byly popsány úkoly, které chce na chatě letos stihnout.
Vytřeštila jsem oči. Je sice hezké, že je tak pracovitý, šikovný a vše zvládne sám, ale nepřehání to už? Podle počtu položek usuzuji, že nejspíš nebude chtít ani v létě na dovolenou. Vždyť se to musí do podzimu stihnout.
Žárlím na dřevěnou chajdu
Čerstvý vzduch a vlastní zahrada je fajn, ale já si představovala náš vztah trochu jinak. Netušila jsem, že budu každý víkend sekat trávu, rýpat se v záhonku a večer chodit na pivo do místní hospody. Neříkám, že se mi ta práce příčí a někteří sousedi nejsou fajn, ale čeho je moc, toho je příliš.
Postupně mi začalo docházet, že Jardův hlavní vztah není se mnou, ale s tou dřevěnou boudou na kraji lesa, kterou miluje nade vše. A já nad ní asi nikdy nevyhraji. Je to absurdní, já vím, ale také mě nenapadlo, že u Jardy nebudu řešit jiné ženské jako u exmanžela, ale něco takového. Každý víkend trávíme nejdřív v hobby marketu a pak se to točí kolem sekačky, kompostu, sazenic a nového plotu a dalších důležitých věcích, které jeho milovaná chajda nezbytně potřebuje...
Má tohle budoucnost?
Začínám se bát, že tohle nedopadne dobře. Že se nedokážu přizpůsobit jeho životnímu stylu. A nezachrání to ani fakt, že od října do března bude chata zazimovaná a Jarda na mě bude mít konečně čas. Zbylé měsíce zas budu makat v montérkách a s rýčem v ruce, zatímco bych raději poznávala svět nebo se vydala na obyčejný výlet po okolí.
Možná se k sobě prostě nehodíme. Možná hledám něco jiného. A možná jen nechci být až druhá v pořadí – hned po dřevěném obydlí. Zatím se sice snažím najít kompromis a některé víkendy trávím podle sebe, ale přišlo by mi fér, aby i on udělal kompromis a třeba se mnou jeden víkend někam vyrazil. Jenže čím víc Jardu pozoruji, tím víc mi dochází, že se chaty nikdy nevzdá. Je to jeho život a já si musím rozmyslet, jestli v něm chci dál hrát druhé housle.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
