Jak jsem potkala svou osudovou lásku: Čtyři ženy otevřeně popsaly příběh svého seznámení s partnerem

Asi většina z nás chce potkat toho pravého nebo tu pravou a žít s ním nebo s ní spokojeně až do smrti. Jenže kde takového člověka najít? Možností je spousta, fungují v tomto směru seznamky, různé aplikace, pracovní prostředí i sociální sítě. Jakým formám seznámení nahrává dnešní doba a co se stále zatracuje, ale přitom to může fungovat, na to se Bára Hlaváčková ptala psychoterapeutky Aleny Chytilové. A vyzpovídala také čtyři ženy, které se jí svěřily s průběhem seznámení se svým osudovým partnerem. I když ne vždy vztah skončil happy endem.

Mohlo by Vás zajímat:

Hledání životního partnera: Do dvaceti to bývá hlavní podmínka líbivost, později ženy honí čas na děti, říká psychoterapeutka Alena Chytilová

Seznamka

„I přes množství zklamání se seznamky a aplikace v dnešní době stávají rovnocenným partnerem klasickému seznámení. A přestože je mnoho lidí zatracuje, zůstává pravdou, že téměř každý zná někoho, kdo přes seznamku potkal životního partnera,“ říká Chytilová. „Virtuální prostor je mnohem větší, než jaký bychom zvládli obsáhnout v reálu. Takže se seznámíme i s lidmi, které bychom jinak nepotkali. Na seznamkách je jasný předpoklad, že se rovnou potkáváme s lidmi, kteří se také chtějí seznámit. Nabízí časové výhody pro zaneprázdněné lidi. Seznamky také někdy obsahují filtraci podle vybraných kritérií - věku, vzdělání, bydliště, atd.“

V případě seznámení ve virtuálním světě radí Chytilová neodkládat příliš dlouho osobní setkání: „Ve chvíli, kdy se lidé reálně nevidí a neslyší, komunikují často více se svou představou o tom druhém a nedopřejí si možnost skutečně se poznat.“

Kristýna, 44 let

S Theodorem jsme se seznámili přes seznamku. Přes placenou seznamku, kde odpovíte - naštěstí online - na spoustu otázek a podle toho, jakého chlapa chcete, vám seznamka vytipuje, který je pro vás ten pravý. Samozřejmě i vy musíte odpovídat požadavkům toho druhého.

Já kvůli časově velmi náročné práci měla téměř nulovou šanci potkat někoho mimo obor, a proto mi seznamka přišla jako fajn nápad.

Bylo mi 36 let. Chtěla jsem rodinu, děti, chlapa, který mě a děti bude mít rád a budeme spolu jednoduše šťastní. Prostě taková červená knihovna 21. století. A ze začátku to opravdu tak bylo. S Theodorem jsme si vyměnili pár mailů, šli na večeři. Byl pozorný, ptal se na moji práci, zajímal se o to, co mě baví. Sám pak povídal o své práci, o tom, proč i on se kvůli pracovnímu vytížení těžko seznamuje. Oba jsme chtěli rodinu, mít někoho vedle sebe, jak se říká v dobrém i zlém.

Po půl roce našeho vztahu jsem otěhotněla, prodala jsem byt na pražských Vinohradech a odstěhovala se k Theovi do Říčan do rodinného domu. Theo mě na konci třetího měsíce těhotenství požádal o ruku. Já ale odmítla, nechtěla jsem se vdávat těhotná. Navíc už jsem za sebou jedno nepovedené manželství měla a příliš jsem o další nestála. Narodila se nám dcera Anička a po dalších čtyřech letech syn Adam.

Když byl synovi rok, náš vztah už román z červené knihovny zdaleka nepřipomínal. Můj, dnes už bývalý partner nejevil o děti ani o mě příliš velký zájem. Netrávil s námi čas, já i děti jsme musely fungovat v jím nastavených mantinelech, cokoliv mimo bylo nemyslitelné. Jeho manipulativní způsob komunikace a pocit jeho absolutní pravdy byl na denním pořádku.

Já i děti jsme pro něj představovaly jen další splněnou čárku v jeho životě. V životě podle jeho představ, kdy žena je doma a stará se o domácnost, ve všem poslouchá muže-živitele a děti chodí na nejlepší kroužky a školy. Trvalo mi téměř rok, než jsem našla sílu i s dětmi odejít. Za pomoci psycholožky jsem postupně rozklíčovala, v čem já i děti žijeme. A tento mužský vzor, tento způsob života jsem nechtěla ani pro dceru, ani pro syna. Bohužel jsem skončila na antidepresivech a ono pomyslné dno, ze kterého jsem se musela odrazit, bylo velmi hluboké. Dnes jsou to téměř dva roky, co bydlíme s dětmi jinde. Stále se potýkám s manipulací, ať už přímou nebo skrze děti.

I přesto mě fakt, že jsem to byla já, kdo rozbil rodinu, bude pronásledovat celý život. Já ale věřím, že až budou děti velké, ocení spíše dětství plné radosti, smíchu a odřených kolen, než dětství plné zákazů a příkazů a prostředí, ve kterém je předem vše naplánované a kde každý krok vedle představuje problém. Podle mého názoru nás každý krok vedle může obrovsky posílit a motivovat, protože ušlapaná a daná cesta je cestou neradostnou. A pokud jsou děti alespoň z půlky po mně, z takové cesty by stejně sešly a bolelo by je to možná mnohem víc než onen zmíněný krok vedle.

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela Lašková o osudovém muži: Po výhře v Miss mě od manžela odrazovali, nechtěli mě s ním vidět ve společnosti

Seznamovací aplikace

Matt a Khani se seznámili přes randící aplikaci. Od začátku je spojovalo to, že milují cestování a dobrodružství. Po dvou nezávazných schůzkách se rozhodli, že udělají něco bláznivého. Využili zlevněné letenky a vyrazili spolu na třetí rande, čtyřdenní výlet na Kostariku. Tehdy neměli nejmenší tušení, že se jim tenhle výlet pořádně protáhne.

Po jejich příletu do středoamerické destinace se ve světě naplno rozjela pandemie koronaviru a věci nabíraly rychlý spád. V řádu hodin rušily letecké společnosti lety včetně toho zpátečního Matta a Khani. Pobyt se jim nakonec protáhl na několik týdnů, a stalo se tak z něj možná nejdelší rande v dějinách. Nejdelší rande se jmenuje i dokument o jejich dobrodružství, který odvysílal z jejich videozáznamů Netflix.

Nejdelší rande ukazuje, že realita bývá nudnější než fantazie a má daleko do romantických filmů. Dvojice, která se téměř neznala, byla najednou odkázána jeden na druhého. Ale velká láska a zamilování se nekonalo. Matt a Khani si užívali přírodu, cestování a samozřejmě i sex. Ale oba měli za to, že až se dostanou ze své dočasné covidové karantény, jejich cesty se rozdělí.

Člověk míní, život mění. Podle sociálních sítí i vyjádření do médií jsou Matt a Khani i po třech letech od nejdelšího rande stále spolu. Dokonce společně adoptovali štěně a chystají se také zpět na Kostariku, aby si připomněli místa, která je dala dohromady.

Online seznámení díky společnému tématu nabízí také výhodu pro lidi s nedostatkem odvahy k oslovení v reálném světě. Zároveň je potřeba brát v úvahu, že svět na sociálních sítích má mnoho lidí přikrášlený, a dokonce ne vždy je na druhé straně reálná osoba.

Mohlo by Vás zajímat:

Kdy mluvit s dětmi o smrti podle terapeutky Elišky Syrovátkové: Měly by o ní vědět dřív, než se jich bude týkat

V práci

Pokud ve vás online seznámení nevzbuzuje důvěru, nemáte čas, neradi sportujete a nechodíte ani do společnosti, nabízí se možnost seznámení v práci. „Pracovní prostředí je jedním z mála míst, kde můžeme někoho poznat přirozenou cestou. I takové seznámení ale přináší různá úskalí. Hlavně to, jak vztah ovlivní naši práci. Když funguje, jsme šťastní, výkonní a plní energie. Ale když nefunguje nebo skončí, dokážeme se s bývalým partnerem dál denně potkávat? Máme sílu za takových podmínek vůbec do vztahu jít? A v dnešní době jsou už u mnoha firem psaná či nepsaná pravidla ohledně vztahů na pracovišti,“ varuje psychoterapeutka Alena Chytilová.

Markéta, 43 let

Příští rok to bude 20 let, co jsem se seznámila v práci se svým mužem. Začalo to celkem komicky. Daniela jsem si pozvala na pracovní pohovor, když jsem jako šéfredaktorka sháněla art directora do časopisu. Doporučil mi ho tehdejší šéf René, jelikož byli kamarádi a věděl, že shání místo. „Zavoláme Danovi,“ prohlásil významně, aniž by tušil, jak moc mi telefonát změní život.

Už během pohovoru to mezi námi lehce zajiskřilo, ale oba jsme měli dlouholeté vztahy, a tak jsme náklonnost pár měsíců statečně přehlíželi. Bod zlomu nastal při náročné uzávěrce, kdy jsme se v práci zdrželi pozdě do noci a vydali se pak společně domů. Padla první pusa a od té doby už nešlo lásce poroučet.

V práci jsme vztah nějakou dobu tajili, a když to prasklo, snažili jsme se držet během pracovní doby odstup. Po roce jsem otěhotněla a za další rok byla svatba. To už Daniel pracoval v jiné redakci, nechtěli jsme naši lásku dál zatěžovat společnou prací. Postupně jsme vybudovali všechno, po čem jsme toužili, vychováváme dvě děti a milujeme se pořád stejně, ne-li víc. Naše pracovní vazby se postupně rozpojily. Daniel se přesunul do jiné branže, ale občas nám spolupráce chybí a není vyloučeno, že se do něčeho ještě nepustíme. Tak jako v každém vztahu i u nás se přehnala mračna. Ale v zásadě nás každá krize posílila a jsem si jistá, že mám toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Díky za něj, René!

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina Cajthamlová o body positivity: Typická rodina, kde vznikají poruchy příjmu potravy, disponuje manipulativní matkou a absencí otce

Seznámení přes kamarády

Skvělá volba! Naši přátelé nás i toho druhého znají, a dokáží tak odhadnout, jestli se k sobě hodíme, nebo ne. Ale pozor! Odbornice na vztahy Alena Chytilová upozorňuje i na úskalí této formy seznámení: „Pokud jsou lidé pozvaní s tím 'musíš ji/jeho poznat, budete se k sobě báječně hodit', už tam může vzniknout tlak. Úvahy o tom, co když to nevyjde a přátelé budou naštvaní nebo co když to vyjde a pak se rozejdeme, seznámení ztíží. Pokud jsou ale oba lidé pozvaní na nějakou akci a mají možnost se poznat, aniž by jim někdo předem určoval, že se spolu mají dát dohromady, je to dobrá příležitost poznat někoho, kdo má podobný pohled na svět, případně na vztahy.“

Markéta, 29 let

S manželem mě seznámila před pěti lety kamarádka. Nebylo to ale nijak plánované. Seznámila nás na hudebním festivalu, kam za ním a jeho přáteli jela a já jí dělala doprovod. Vtipné je, že ona sama tou dobou měla o manžela zájem, nicméně z jeho strany nebyl zájem opětován. Krátce po našem seznámení si mě přidal do přátel na sociálních sítích a začal mě kontaktovat. Po chvíli přišlo pozvání na rande.

První, co jsem udělala, bylo, že jsem to sdělila kamarádce, která nás seznámila. Chtěla jsem zkrátka požehnání, když jsem věděla, že chová vůči mému manželovi jistou náklonnost. A požehnání jsme dostali. Chvíli mi to ale trvalo, nedala jsem mu to zadarmo. Popravdě řečeno, nebrala jsem to zpočátku úplně vážně, nicméně nakonec si moji přízeň a později i srdce získal. Zanedlouho oslavíme roční výročí svatby a v září bude mít náš syn dva roky. Za nic na světě bych neměnila.

Mohlo by Vás zajímat:

Iva Pazderková o body positivity: Byli muži, kteří mi psali, že jsem hnusná mužatka. Cvičení mi pomohlo být zdravější

Láska na první pohled

A pak je tu láska na první pohled. Mnohdy označovaná za osudovou. Přitahuje nás to k sobě jako magnet a máme pocit, že toho druhého známe už věky. Jak je to možné, sami nevíme. „Jedno je jisté. Je to obrovský výbuch emocí, pocitů a minimální kritické myšlení. Stačí pár sekund, aby se člověk takto zamiloval. Ať už je to počáteční silná přitažlivost, nebo nevědomá souhra partnerů, nebo je to tím, že v druhém vidíme, že žije naše potlačená přání, a my ho proto chceme. Může taková láska přežít? Ano, může. Stejně jako jakákoliv jiná, kde lidé společně pracují na vztahu,“ vysvětluje Chytilová.

Renata, 36 let

S Karlem jsme se seznámili v sauně. Poprvé jsme se viděli v červnu před 15 lety v jedné z pražských posiloven. Já do ní chodila asi dvakrát týdně, Karel, jak mi později řekl, začal kvůli mně chodit téměř každý den, aby vysledoval, jak často chodím. Abych byla upřímná, já si ho vůbec, ale vůbec nevšimla. Až pak v sauně, která byla součástí sportovního komplexu a kam jsem chodila téměř vždy po hodině a půl v posilovně. Až tam mě totiž oslovil a začal se se mnou bavit.

Zpočátku jsem si říkala, že si asi bude chtít jen pokecat, případně jeden dva drinky někde v baru. Ale ukázalo se, že ne. Samozřejmě na drinku jsme byli, na večeři také. A později se i pravidelně domlouvali na dnu a hodině, kdy se potkáme v posilovně a sauně.

A dnes? Máme spolu šestiletého syna Dominika, který v září nastupuje do první třídy. Pro někoho máme možná trochu nepochopitelný vztah, protože spolu trvale nebydlíme. Já žiji s matkou a synem v paneláku u Hostivařské přehrady v Praze a můj partner bydlí kousek od nás v rodinném domě. Vidíme se denně po práci, vyzvedáváme syna ve školce, trávíme společně čas. Jezdíme na dovolené, o víkendech jsme na horách nebo na celodenních výletech po Česku. Dominik má u partnera dětský pokojíček, stejně tak u mě. Od malička je zvyklý, že jednou spíme u partnera, podruhé zase u mě doma. S Karlem nám tento typ vztahu vyhovuje a upřímně si nedokážu představit, že by to bylo jinak. Ani jeden z nás nechceme bydlet pod společnou střechou a domnívám se, že i pro syna je to určitá forma zpestření.

Za 15 let vztahu s partnerem jsem velmi vděčná. Neměnila bych nic, dokonce ani fakt, že nejsme sezdáni. Máme se rádi, respektujeme jeden druhého a na trávení volného času a výchovu syna máme stejný názor. Za celou dobu jsme se pohádali asi dvakrát, a jak to ve většině vztahů bývá, byly to hádky kvůli úplným prkotinám. Nic důležitého. Co ale důležité je, že máme jeden druhého, že náš Dominik je zdravý a spokojený a že láska a úcta, která podle mého názoru do každého vztahu patří, nevyprchaly ani po 15 letech.

„Mnoho lidí způsob seznámení velmi řeší. Je to ale tak, že jakmile jednou svého partnera najdete, na délku nebo kvalitu vztahu nemá způsob seznámení vliv. Každý způsob je ve hře a ne vždy si ho vybereme. Důležité je, pokud se s někým seznámíme, zda jsme schopni na vztahu dál pracovat," doplňuje psychoterapeutka Alena Chytilová.