Facebook
Instagram
Zlata má dva bratry, ale když jejich máma potřebovala péči, musela se o ni postarat ona. Je to spravedlivé? Zlata obětovala mámě svou práci a život, ale po nějaké době toho na ni už bylo moc.
Když táta zemřel a máma z toho byla celá špatná, musel se o ni někdo postarat. A protože jsem bydlela kousek od ní, bráchové navrhli, abych to dělala já. Bez váhání jsem souhlasila. Byla to přece moje máma a člověk se musí postarat o rodinu. Ale postupem času mě role, kterou jsem na sebe vzala, začala dusit. Moji bratři byli zaneprázdnění svými životy - Pavel bydlel v jiném městě, Andrej v zahraničí. Všechno zůstalo na mně.
Pečuju o svou mámu
Nejdřív to nebylo tak špatné. Máma byla ještě relativně soběstačná. Stačilo občas zajít na nákup a trochu jí pomoct v domácnosti. Nějakou dobu jsem se utěšovala nadějí, že je to jen dočasné. „Brzy zase nabere sílu,“ říkala jsem si. Můj život se ale postupně začal točit jen kolem jejích potřeb, moje práce, přátelé i plány se musely přizpůsobit jejímu harmonogramu.
Pavel občas zavolal, Andrej posílal peníze. A já? Nestěžovala jsem si. Tak to přece má být, že se postarám o mámu, ne? Jenže její stav se postupně zhoršoval. Začala vyžadovat téměř neustálou péči. Výlety, volné večery nebo dokonce dovolená, to všechno pro mě bylo minulostí. Každou hodinu dne jsem plánovala podle jejích potřeb.
Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím dni plném návštěv u lékařů, jsem se rozhodla zavolat Pavlovi. Chtěla jsem mu říct, jak se cítím, jak těžké je všechno zvládnout.
„Jak je na tom máma?“ zeptal se, když jsem mu začala vyprávět o všech těch návštěvách u specialistů.
„Pavle, je to čím dál horší,“ přiznala jsem a cítila, jak se mi chvěje hlas. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu sama. Kdy jsi tu byl naposledy?“
„Pracuju. Víš, jak to chodí. Nemůžu jen tak všechno nechat být. Je přece přirozené, že nejvíc povinností leží na tobě. Bydlíš nejblíž...“ odpověděl tím svým tónem, který mě vždycky rozčiloval.
Už jsem to nezvládala
Každý další den byl pro mě těžší. Pořád jsem pracovala, ale stále častěji jsem si musela brát volno, abych byla s mámou. Můj život přestával být můj. Všechno jsem musela přizpůsobit jejím potřebám. Nejhorší bylo, že jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla spolehnout. Pavel volal jen zřídka, Andrej byl úplně mimo dění. Posílal peníze, ale to nestačilo. Máma potřebovala někoho u sebe, ne finance. A já potřebovala oporu, ne výmluvy.
Postupně jsem přestala vídat své přátele, přestala jsem cokoli plánovat. Neměla jsem už sílu ani chuť. Můj život se zredukoval na nekonečné plnění povinností.
Jednoho dne, po další probdělé noci, jsem zavolala Andrejovi.
„Přece ti posílám peníze. Nechápu, co chceš víc,“ řekl klidným, odtažitým tónem.
„Peníze nejsou všechno,“ odpověděla jsem ostře. „Máma potřebuje vás, ne jenom peníze. A já... já už to sama nezvládnu.“
Ale on měl svůj život. Byl daleko, v jiném světě, kde to všechno bylo jen problém někoho jiného.
Řekla jsem jim, co mě trápí
Nemohla jsem už fungovat dál. Věděla jsem, že buď se něco změní, nebo se zhroutím. Když mi Pavel opět zavolal, aby se zeptal, jak je na tom máma, vybuchla jsem. „Už to dál nezvládnu, Pavle!“ křičela jsem. „Kde jsi byl všechny ty roky? Máma tě teď potřebuje víc než kdy jindy. A ty? Zavoláš jednou za týden, zeptáš se, jak se má... Myslíš, že to stačí?“
„Pracuju!“ bránil se Pavel jako vždy. „Mám svůj život, své povinnosti. Nemůžu tam být pořád.“
„A já můžu?“ vyhrkla jsem, oči mi zalily slzy. „Obětovala jsem všechno. Ty a Andrej máte své životy... A já... já zůstala, abych se o ni postarala, protože jsem neměla na výběr...“
Pak jsem zavolala Andrejovi a vyložila mu všechno, co mě tížilo. Zněl šokovaně. „Myslel jsem, že peníze stačí,“ bránil se. „Netušil jsem, že je to tak špatné.“
Netušil... Jak by mohl? Nikdy tu nebyl. Nikdy neviděl, jak vypadá naše každodenní realita. Dny ubíhaly a já cítila, jak pomalu vyhasínám. Občas jsem seděla na pohovce, dívala se na mámu a přemýšlela, jak dlouho ještě vydržím. Bude to takhle navždy? Kolik ještě budu muset obětovat, než si moji bratři uvědomí, že něco musí změnit?
Teď je to na nich
Nakonec jsem se rozhodla. Potřebuju pauzu. Kvůli sobě, kvůli svému duševnímu zdraví. Už jsem nemohla dál nést ten náklad. Svolala jsem bratry na videohovor. Tušila jsem, že to nepřijmou dobře, ale to už byl jejich problém.
„Odjíždím,“ řekla jsem rozhodně a vyhýbala se jejich pohledům na obrazovce. „Už to dál nezvládnu. Musíte najít jiné řešení.“
„Nemůžeš prostě odjet! Co máma?“ zeptal se šokovaně Pavel.
„To už není můj problém. Strávila jsem s ní dlouhou dobu. Kvůli ní jsem se všeho vzdala. Teď je řada na vás,“ odpověděla jsem rozhodně.
„Najdeme pečovatelku. Nemusíš utíkat, bude ti pomáhat,“ snažil se uklidnit situaci Andrej.
Ale já věděla, že prostě musím odejít. Po mém odjezdu se všechno změnilo. Pavel a Andrej najali pečovatelku, ale máma s ní odmítala spolupracovat. Byla zvyklá na mě a nepřijala cizího člověka. Pavel konečně chápal, jak těžká byla moje práce. Andrej začal za mámou jezdit častěji a uvědomil si, že peníze nestačí.
Ačkoli naše vztahy byly napjaté, začali chápat, jaké oběti jsem přinesla. A já? Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju. Už jsem nebyla tou, která všechno táhne. Přestože jsem někdy cítila výčitky, věděla jsem, že jsem to musela udělat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
