Facebook
Instagram
Paní Zuzana neměla lehký život. Přišla o dítě, dlouho pečovala o tchyni po mrtvici a ještě ji manžel podvedl. Přesto život vždy šel dál a ona to všechno zvládla.
Cítila jsem se strašně. Nemohla jsem pořádně dýchat, rameno mě bolelo a trápila mě nevolnost. Doufám, že to není nějaká infekce. Mám toho před sebou tolik! Teď si nemůžu dovolit onemocnět, vždyť jsem se stala babičkou!
Nevím, co se stalo
Prášky proti bolesti trochu pomohly, takže jsem se pustila do přípravy těsta na pečení. Najednou, během hnětení, se všechno kolem mě začalo točit.
„Miláčku, proč jsi tak bledá? Je ti dobře?“ zaslechla jsem starostlivý hlas svého manžela.
Další vzpomínku už mám z nemocničního pokoje. Trpěla jsem velkou bolestí a celou levou ruku jsem měla oteklou.
„Nebojte se, všechno je pod kontrolou,“ uklidňoval mě vlídný hlas. „Vaše srdce trochu zlobilo, ale podařilo se ho stabilizovat. Odteď už by mělo být jen lépe.“
Chtěla jsem se zeptat na manžela, ale nevyšla ze mě ani hláska. Naštěstí sestra jako by četla mé myšlenky. „Váš manžel je na chodbě, nehnul se od vás ani na vteřinu. Jakmile naberete trochu síly a odpočinete si, dovolíme mu krátkou návštěvu.“
Samozřejmě... vždycky je se mnou...
Bydleli jsme u tchyně
Vzpomínky mi zaplavily mysl jako scény z filmu. Vrátila jsem se do mládí, kdy jsem netrpělivě čekala na svého milého, který měl poprvé navštívit mou rodinu.
Nedlouho poté jsme zjistili, že čekáme dítě. To urychlilo přípravy na svatbu. Byla to jiná doba. Veřejně ukazovat rostoucí bříško nepřicházelo v úvahu. Všichni se chovali, jako by se nic nedělo, i když věděli, že jsem těhotná. Jen na svatbě si nikdo nedovolil nabízet mi alkohol.
S manželem jsme se nastěhovali k jeho matce, která měla malý byt. Měli jsme k dispozici jediný pokoj a sdílenou kuchyň a koupelnu. Ten byt byl pro mě opravdovou školou života! Tchyně mě totiž neměla ráda. Představovala si, že její drahocenný syn si vezme někoho úplně jiného – bohatou, vzdělanou a sebevědomou ženu.
Byla jsem pravý opak – tichá a nesmělá, při sebemenším hluku jsem se stáhla do sebe. Od chvíle, kdy jsme se poznaly, se ke mně chovala jako přísná učitelka k neposlušnému žákovi.
Neměli jsme štěstí
Manžel ale nedovolil, aby mi ubližovala. Jednou jsem spálila řízky a tchyně o tom pořád mluvila. Můj manžel ale snědl všechny připálené řízky s klidným výrazem. „Jsou perfektní,“ prohlásil. „Mám rád, když mají tuhle barvu.“
Náš syn Ondřej se narodil s komplikacemi – byl slabý a měl problémy s dýcháním. Žil jen tři měsíce. Po této ztrátě jsem se na dlouhou dobu citově vzdálila od manžela. Bolest ze ztráty dítěte mě provázela celý rok.
Když jsme se přestěhovali do vlastního bytu, začala jsem se pomalu vracet do normálního života. Až o mnoho let později jsem zjistila, jak manžel získal ten firemní byt. Po práci a o víkendech zdarma renovoval vilu svému šéfovi – nainstaloval elektrické rozvody, připojil potrubí a udělal spoustu další práce. Díky tomu si získal jeho přízeň.
Byla jsem požehnána druhým dítětem a nemohla jsem být šťastnější. Když se narodila zdravá Alenka, myslela jsem si, že všechny problémy máme za sebou. Osud měl ale jiné plány – tchyně dostala mrtvici, která ji úplně ochromila. Neměli jsme jinou možnost než se k ní nastěhovat zpátky, abychom se o ni mohli postarat.
Osud si s námi hrál
Tentokrát jsme si alespoň vybrali větší pokoj. Často jsem chtěla se vším praštit a utéct. Ale vždycky, když jsem viděla tchyninu bolest, ty myšlenky zmizely. Na konci svého života se změnila a jednoho dne mi řekla: „Mám tě ráda jako své vlastní dítě. Prosím, zapomeň na všechno špatné, co jsem ti udělala, a odpusť mi...“
Byla ochrnutá deset let a hrozně trpěla. Jak bych jí mohla neprojevit soucit a neodpustit? Když zemřela, upřímně jsem ji oplakávala.
Můj život se znovu rozjasnil. Alena rostla v bystré, poslušné a veselé dítě. Dokončila jsem kurz účetnictví a získala skvělou práci. Našetřili jsme peníze a konečně si splnili sen o vlastním krásném a pohodlném domě.
Pak se ale všechno mohlo znovu zhroutit. Můj manžel měl poměr s mnohem mladší ženou. Nemohla jsem se s ní srovnávat.
„Nebudu o tebe bojovat,“ řekla jsem mu. „Nechci tě držet doma násilím. Když budeš chtít odejít, stejně to uděláš...“
Nějak to zvládnu
Když Alena šla spát, brečela jsem. Před ní jsem si zachovávala veselou tvář a předstírala, že jsem šťastná matka. Navenek vše vypadalo normálně – manžel stále bydlel s námi, a já se ho nesnažila vyhodit.
Spali jsme ve stejné posteli, abychom nevzbudili podezření u dcery. Šířka postele nám umožnila vyhnout se fyzickému kontaktu. Toto zvláštní uspořádání trvalo šest měsíců.
Nesnažila jsem se bojovat o manžela, nedržela jsem dietu, nezměnila vzhled, nešla jsem na kosmetické zákroky. Taková prostě jsem. Když se mu nelíbím, nikdo ho tu nedrží.
Opravit náš narušený vztah stálo hodně úsilí, ale podařilo se. Každý si zaslouží druhou šanci. Dala jsem však jasně najevo, že další podobná chyba už by měla vážné důsledky.
A tak život pokračoval. Alena se před časem vdala a udělala ze mě babičku...
Vždy bude se mnou
S velkým úsilím jsem otevřela oči a sotva šeptem požádala sestru: „Mohla byste mi zavolat manžela? Jen na chvilku.“
Byl vyčerpaný, ale usmál se na mě. „Neboj se, Zuzko, všechno bude v pořádku,“ uklidňoval mě.
Upravil mi polštář, jemně se dotkl mé ruky a nakrátko si přitiskl tvář k mé. „Prosím, uzdrav se,“ zašeptal naléhavě. „Bez tebe to nezvládnu.“
Jeho slova byla tím nejkrásnějším dárkem, silnější než jakýkoliv lék. Vím, že vždy bude se mnou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
