David (36): Můj bratr jezdil v drahém autě, zatímco já jsem někdy neměl co jíst. Pak zaúřadovala karma

„Dáte si k tomu hranolky?“ zeptal jsem se mechanicky, sotva jsem pohlédl na zákazníka. Automaticky jsem balil burger do papírového sáčku, zatímco jsem byl myšlenkami jinde. „Ne, děkuju,“ odpověděl muž a zaplatil, aniž by se na mě podíval.

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (48): Vánoce u nás skončily příšernou hádkou, s bratrem jsem nepromluvil celý rok

Bratrovi se dařilo

Můj život nebyl ideální – brigády ve fast foodu, občas něco na stavbě, někdy roznášení letáků. Žil jsem z ruky do úst, ale nějak jsem se držel. Nikdy jsem nikoho neprosil o pomoc, nestěžoval jsem si. Mám svoji hrdost.

Můj starší bratr Martin měl život jak z reklamy – na míru šité obleky, drahá auta, dům s bazénem. Vedl firmu, která mu hezky vydělávala, a neustále zdůrazňoval, že za všechno vděčí jen tvrdé práci. Že si to celé vydřel sám. Nikdy nezmínil, že první zakázky získal díky tátovým známým a peníze na rozjezd mu dal strejda.

Nezáviděl jsem mu. Ale někdy, když jsem stál na zastávce v ošoupaných botách a viděl, jak kolem mě projíždí jeho naleštěné auto, sevřel se mi žaludek. Měl jsem pocit, že život není spravedlivý.

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (27): Bratr vydělal peníze v zahraničí a stal se namyšleným frajírkem. Místo aby pomohl rodině, rozhazuje za ženy a auta

Bratr mnou pohrdal

Jednoho dne jsem měl v kapse poslední stovku. Udělal jsem něco, čemu jsem se vždycky vyhýbal. Šel jsem za Martinem. V jeho kanceláři to vonělo penězi a koženými křesly. Sedl jsem si do jednoho z nich. Martin seděl naproti mně v perfektně padnoucím obleku a zíral do mobilu. „Tak?“ utrousil, aniž by zvedl hlavu.

Polkl jsem. Nevěděl jsem, jak začít. „Vím, že tohle není tvůj styl, ale fakt jsem v těžké situaci. Neměl bys pro mě nějakou práci? Nebo bych alespoň potřeboval něco půjčit...“ pronesl jsem nejistě.

Konečně se na mě podíval a zamračil se, jako by si teprve teď uvědomil, že tam jsem. „Každej má to, co si zaslouží,“ řekl chladně. „Já jsem taky nikdy nic nedostal zadarmo. Musíš se naučit postarat se sám o sebe.“

„Neprosím o almužnu. Jen o šanci,“ odpověděl jsem, i když jsem už tušil, že to nemá smysl.

Pokrčil rameny a pohodlně se opřel. „Mrzí mě to, ale nemůžu ti pomoct.“

Bylo v tom něco tak lhostejného, že mi bylo ještě hůř než předtím. Pomalu jsem vstal a přikývl. „Rozumím,“ řekl jsem a zamířil ke dveřím. Ani se nerozloučil. Nebylo to jen tím odmítnutím. Byl to způsob, jakým to udělal. Jako bychom nebyli bratři, ale cizí lidi...

Mohlo by Vás zajímat:

Slávek (32): Můj mladší bratr vždycky věděl lépe, jak bych měl pečovat o své děti. Když se stal tátou, začal totálně panikařit

Zaúřadovala karma

Uběhl rok. Nestalo se nic, co by mi převrátilo život naruby. Pracoval jsem, kde se dalo. Občas jsem šel spát hladový, ale aspoň jsem neměl dluhy. O Martinovi jsem věděl jen z doslechu. Jednoho dne jsem narazil na Filipa, známého, který u něj kdysi pracoval.

„Slyšel jsi, co se stalo?“ oslovil mě ve frontě v pekárně.

„Ne,“ odpověděl jsem lhostejně.

„Martin přišel o firmu. Prej ho podrazili společníci a navíc špatně investoval... Všechno šlo do háje...“ zarazil se, když viděl můj výraz.

Zadíval jsem se na něj. „Nemůže to být tak zlý,“ řekl jsem.

Filip si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Může. Přišel skoro o všechno. Nemá dům, auta... Prý si teď pronajímá nějaký malý byt na kraji města. A nikdo s ním už nechce nic mít.“

Necítil jsem zadostiučinění. Možná jsem měl mít pocit, že zaúřadovala karma, že dostal, co zasloužil. Ale cítil jsem jen prázdno.

Mohlo by Vás zajímat:

Adam (28): Dědictví po tátovi mi ničí rodinu. Bratr se chce soudit, sestra mě nenávidí

Bratr padl na dno

Pár dní poté někdo zaklepal na dveře. Byla už noc. Otevřel jsem... a ztuhl. Na prahu stál Martin. Vypadal jako stín toho člověka, kterého jsem znal. Byl vyčerpaný, s kruhy pod očima, v pomačkané košili, která se vůbec nehodila k jeho někdejšímu lesku.

„Davide...“ řekl tiše. „Můžu u tebe pár dní zůstat?“

Dlouho jsem se na něj díval. Všechno se mi vrátilo, ta scéna v jeho kanceláři, ten jeho pohled, to pokrčení rameny, když řekl, že nemůže pomoct. Bušilo mi srdce. „Každej má to, co si zaslouží,“ zopakoval jsem jeho vlastní slova.

Chvíli vypadal, že ani nechápe, co jsem řekl. Až když jsem zavřel dveře, slyšel jsem, jak se nadechl.

Pak jsem seděl u stolu a zíral do hrnku s vychladlým čajem, stejně jako tenkrát, když jsem se dozvěděl o Martinově pádu. V hlavě jsem měl zmatek. Můj bratr stál za dveřmi – bez peněz, bez budoucnosti. Byl přesně tam, kde jsem já byl před rokem. Teď jsem mu udělal to samé, co on mně. Měl bych se cítit líp? Měl bych cítit zadostiučinění? Možná to byla spravedlnost. Možná to byl jediný způsob, jak pochopí, co tehdy udělal.

Byl jsem teď lepším člověkem? Nevím. Seděl jsem ještě chvíli a naslouchal tichu za dveřmi. Pak jsem vstal a odemkl. Martin už byl pryč...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radek (30): Bratr dal rodinnou památku do zastavárny. Řekl jsem to otci, aby jeho miláček konečně dostal lekci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.