Facebook
Instagram
Izabela upřednostnila péči o tátu před vlastním životem. I když jí to přináší radost, jednou zažila chvíle plné strachu. Její táta se totiž ztratil. A tak se rozběhlo rozsáhlé pátrání.
Někdy na internetu narazím na příběhy o dětech, které zmizí v davu. V jednu chvíli je dítě vedle vás a v dalším okamžiku se rozplyne ve vzduchu. Pak začne hrůza – rozhlížení se všemi směry, zoufalé hledání, a když se dítě nakonec najde, rodič cítí nevýslovnou radost. Zažila jsem něco podobného, ale nezmizelo dítě, nýbrž můj otec.
Jeho zdraví se výrazně zhoršilo
Po sedmdesátce začal můj otec rychle chřadnout. Zpočátku to nevypadalo tragicky. Měl menší problémy s pamětí, takové občasné „zamrznutí“. Ale v jednom okamžiku můj úžasný otec, tento mimořádný člověk, který mi ukázal svět a naučil mě všemu důležitému, který mě držel za ruku, když jsem se jako malá bála – začal vyžadovat neustálou péči, stejně jako malé dítě.
Měl potíže s vyjadřováním vlastních emocí a potřeb. Svět ho naplnil strachem a cítil se ztracený. Téměř nevycházel z domu. Ani v mé společnosti.
Nebyla žádná naděje na zlepšení. Žádný zákrok nebyl možný, neexistovaly žádné léky, které by pomohly. Musela jsem se s tím vypořádat sama.
Táta mě potřeboval
Před několika lety mi po boji s rakovinou zemřela máma. Otec zůstal sám, neudržoval kontakty s příbuznými. Uvědomila jsem si, že v nadcházejících letech budu muset odložit své záležitosti stranou a postarat se o otce – o nejdůležitějšího člověka na světě.
Rozhodla jsem se trochu riskovat a vzít ho na dovolenou do jeho oblíbených Mariánských Lázní. Věděla jsem, že to mohou být naše poslední společné prázdniny. Vzala jsem si volno v práci, zarezervovala pokoje v hezkém penzionu a domluvila pro otce léčebné procedury, aby z naší cesty vytěžil co nejvíce. A zároveň bych měla každý den aspoň hodinu jen pro sebe.
Zoufale jsem potřebovala být chvíli sama, s vědomím, že můj otec je pod pečlivým dohledem. Tyto chvíle mi umožnily pohlédnout na svůj vlastní život z trochu jiné perspektivy. Moje kamarádky většinou už založily rodiny a vychovávaly děti. Vždy jsem stála stranou, jako by mě oddělovala neviditelná bariéra. Pouze jsem se dívala zpovzdálí. Takový život byl mimo můj dosah...
Táta se ztratil
"Dobrý den, paní Izabelo. Volám z recepce. Váš otec se někam vydal sám a nemůžeme ho najít..." vyrušil mě z odpočinku hlas v telefonu.
"Cože? Přece by měl být ještě čtyřicet minut na proceduře. Ach ne!" zvolala jsem. Kolena se mi podlomila. Pro každého, kdo se stará o nemocného, je to ten nejhorší možný scénář. Otec neměl tušení, ve kterých lázních jsme. Nikdy by si nepamatoval název ulice. Ani si nepamatoval číslo mého mobilního telefonu, tak jsem ho napsala na lístek v jeho bundě. Ale kdoví, jestli ho najde.
Běžela jsem jako
nikdy předtím. Zběsile jsem se rozhlížela v ulicích, hledala známé šedé vlasy a vínovou bundu, kterou měl na sobě. Srdce
mi silně bušilo, částečně kvůli zběsilému tempu a
částečně z čistého děsu.
Co kdyby vběhl pod auto? Nebo nastoupil do autobusu a odjel do neznáma? Co kdyby šel na horskou túru, spadl a něco si zlomil? Cítila jsem se, jako bych byla uvězněna v obrovské, průhledné bublině. Zvuky ulice ke mně sotva doléhaly. Šumění rozhovorů kolemjdoucích, řev aut, to všechno ztratilo význam. Slyšela jsem hlavně hučení krve pulzující v mých žilách.
Nejhorší den mého života
Rychle jsem vběhla do lázní. Řekli mi, že můj otec opustil pokoj v okamžiku, kdy terapeut na chvilku – maximálně na minutu – odešel. Momentálně se o jeho nalezení snažil tým ostrahy, který tvořili tři starší muži. Ostatní zaměstnanci byli také informováni, jejich úkolem bylo zadržet tátu a okamžitě ho přivést zpět.
"Poslouchejte mě, slyšíte mě...?" snažila se se mnou mluvit sestra, ale já byla úplně mimo, skoro nic ke mně nedoléhalo. V hlavě se mi motaly různé myšlenky. Přemýšlela jsem, kam mohl jít. Stačila chvilka nepozornosti a už ho nebylo. Zmizel jako kámen ve vodě.
"Kdyby se náhodou objevil tady nebo ho někdo našel, prosím, dejte mi vědět..." řekla jsem tiše a vyšla ven, kde mě přivítalo krásné slunce. Počasí bylo výjimečně příznivé. Lidé se procházeli s úsměvem, užívali si krásného dne. Já však prožívala jeden z nejhorších dnů mého života. Měla jsem pocit, že jsem otce navždy ztratila.
Prožívala jsem neuvěřitelnou hrůzu
Dříve jsem nikdy nepotřebovala společnost, když jsem někam šla. Teď si nemohu představit, že bych opustila dům bez svého otce. Cítila jsem, že bych měla být blízko něj, že mě potřebuje, že ho musím chránit. I když je vyšší a větší, zkrátka kus chlapa, v některých chvílích se stává tak křehkým a bezbranným jako malé dítě. Zpocená a vystrašená jsem běžela uličkami, hledala tatínka a zadržovala slzy.
"Stalo se něco?" zeptala se mě kolemjdoucí dáma.
"Nemohu najít... svého... otce," vydechla jsem. "Je to starší člověk," dodala jsem.
"Tam jsou policisté," ukázala na dva strážníky. "Měla byste jim to říct."
Strážníci informovali další posádky o mém otci. Přijali hlášení a celý mechanismus se rozjel, ale místo úlevy mě přepadly ponuré myšlenky. Čas se vlekl hrozně pomalu a tatínek se stále neobjevil.
Nohy mi odmítaly poslušnost, cítila jsem slabost v kolenou. Bezvládně jsem klesla na lavičku a rozplakala se. Tehdy jsem pochopila, co prožívají rodiče dětí, které zmizely. Na chvíli se oddělí na trhu nebo jdou za jiným dítětem – a náhle zmizí beze stopy, jako by se rozplynuly.
Nemohla jsem zastavit slzy. V tu chvíli mi bylo jedno, co si o tom myslí ostatní. Byla jsem vystrašená, že se tatínkovi něco stalo a už ho nikdy neuvidím. Pokud to nebude... v márnici. Modlila jsem se ke všem bohům, které jsem si dokázala představit, aby byl nalezen zdravý a v pořádku.
Byla jsem na dně
Nikdy bych si nemyslela, že je možné se tak moc o někoho strachovat. Když jsme slyšeli výsledky maminčiných testů, byli jsme v šoku, ale nezemřela hned. Stále jsme měli dost času přivyknout si na novou realitu a přizpůsobit své životy.
Ale teď? Bylo to tak neočekávané, jako kdyby někdo všechno přeřízl ostrým nožem. Jednu chvíli je tady a v další už ho není. S každou vteřinou se můj svět rozpadal na menší kousky a já padala čím dál rychleji a hlouběji, bez jakékoli opory, bez pocitu stabilního podloží pod nohama.
Seděla jsem bez hnutí. Přemohla mě vlastní neschopnost jednat a nedostatek nápadů, co dělat dál. Najednou zazvonil telefon, který mě vyrval z tohoto zvláštního stavu. "Paní Izabelo, našli jsme vašeho otce. Je u nás, nic mu není..."
Rychle jsem běžela zpátky, oteklá od pláče a s nosem plným hlenů. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme ho našli, na druhou stranu mě děsila myšlenka, že odteď budou takové situace mým každodenním chlebem.
Časem to asi bude horší
Ukázalo se, že tatínek chtěl jít na toaletu, tak prostě šel hledat záchod. Vešel do nějaké místnosti, zavřel za sebou dveře, ale nemohl se dostat ven. Nevolal o pomoc, nebouchal na dveře. Byl nervózní, tak si sedl do koutku a čekal, až ho někdo najde. Až když jedna z uklízeček upozornila údržbáře, že se dveře zasekly, tatínka konečně našli.
Po návratu do penzionu mi trvalo ještě dlouho, než jsem se vzpamatovala. Příval energie, který mě dosud hnal, pomalu vyprchával, a já se třásla, jako bych měla zimnici. Když jsem se ujistila, že tatínek spokojeně spí ve své posteli a dveře do pokoje jsou zamčené, dopřála jsem si delší relaxaci pod teplým proudem vody. Péče o nemocného rodiče může být náročnější a vyčerpávající než o malé dítě.
Nicméně si uvědomuji, že přijde čas, kdy tatínek bude připoután na lůžko a nebude mít sílu vstát. Tehdy budu asi ráda vzpomínat na tyto stresující chvíle...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
