Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Lucie doufala, že nový byt pomůže vnést život do jejího manželství. Jenže nový začátek se nekonal. A kolaudační párty, na které se rozparádily děti Luciina švagra, byla tou pověstnou poslední kapkou.
Na tenhle byt jsme čekali roky a to nemyslím jen fyzicky. Čekala jsem na něj celým svým srdcem. Každý detail přenesl můj sen do reality, od šalvějově zelených stěn v obýváku přes měděné detaily v kuchyni až po závěsy v ložnici, které jemně propouštěly ranní světlo. Mělo to být naše bezpečné útočiště, náš domov...
Nový byt a nový začátek
Tomáš pro mě v poslední době byl spíš spolubydlící než manžel. Naše manželství se změnilo ve zvyk. Už jsme neměli sílu ani se rozejít, ani pracovat na svém vztahu. Prostě jsme jen existovali. Doufala jsem, že nové bydlení nás probudí, že v novém prostředí mě bude vnímat jinak.
Kolaudační večírek měl být symbolem nového začátku – nejen vstupem do nového bytu, ale i do klidnějšího a lepšího života. Pozvali jsme rodinu, tak se to přece dělá.
Když jsem chystala pohoštění, měla jsem dobrou náladu. Myslela jsem, že to bude krásný večer. Jenže všechno se začalo hroutit dřív, než si návštěva stihla sundat boty. Tomášův sedmiletý synovec Matěj vtrhl do obýváku a skočil rovnou na pohovku. Jeho pětiletá sestra Anička nebyla o nic lepší, vylila malinový džus na čerstvě vypraný přehoz, ještě než si švagrová sundala kabát.
Stála jsem ve dveřích kuchyně se sklenkou vína v ruce a snažila se usmívat. Vždyť jsou to jen děti. Mají radost, že tu jsou. S každou další minutou ale přicházela další pohroma...
Ignorovali mě
Chystala jsem v kuchyni chlebíčky, když jsem zaslechla tříštění skla. Ztuhla jsem. Vběhla jsem do obýváku a spatřila rozbitý talíř z mé nové sady. Anička stála nad ním a plakala.
„To je jenom talíř,“ mávla rukou švagrová.
Nechtěla jsem se hádat. Vrátila jsem se do kuchyně, ale vřelo to ve mně. Když jsem o něco později do obýváku přinesla talíř chlebíčků, viděla jsem malého Matěje, jak běhá po pokoji a rukama od čokoládového krému matlá po stěnách. Anička žmoulala v dlani moji vonnou svíčku a škrábala do ní nehtem.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Přistoupila jsem k Tomášovi, který zrovna s bratrem rozebíral nějaké chlapské téma, a zašeptala mu do ucha: „Mohl bys jim, prosím, něco říct?“
„Uklidni se. O nic nejde,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval.
Stála jsem vedle něj ještě pár vteřin, tváře mi hořely – ne vzteky, ale studem. Studem, že nezvládám situaci ve vlastním bytě, že mě nikdo neposlouchá, že moje prosba jen doznívá někde v prázdnu...
Připadala jsem si jako služka
Zkusila jsem si tedy promluvit se švagrovou. „Mohla bys děti poprosit, aby se trochu uklidnily? Opravdu mi na tom...“
„Vždyť si jen hrají,“ skočila mi do řeči s úsměvem a obrátila se ke tchyni. Tu zrovna pobavil nějaký vtip, který jsem ani nepostřehla.
Připadala jsem si jako služka. Nikdo mě nevnímal a z našeho krásného, novotou vonícího bytu se stávalo hřiště. Sledovala jsem, jak si děti hrají na honěnou, hází polštáře z gauče na zem a světle béžový koberec, který jsem vybírala dlouhé týdny, pokrývají drobky a fleky.
Mezitím Tomáš pronesl přípitek „na nové začátky“. Ani se na mě nepodíval...
Manžel mi nerozumí
Druhý den ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Nepila jsem moc, ale emoce ve mně zanechaly něco těžšího než kocovinu. Procházela jsem bytem, sbírala drobky a zmačkané ubrousky, snažila jsem se z koberce vyčistit skvrny od džusu. Přehoz byl v pračce. Svíčka byla na vyhození. Dívala jsem se kolem sebe a cítila jen prázdnotu. Stejnou, jaká se mezi mnou a Tomášem rozpínala už měsíce.
„To včera nebylo v pořádku...“ pronesla jsem tiše.
„Co prosím tě?“
„Prosila jsem tě o pomoc, ale tys ani nezareagoval.“
Pokrčil rameny. „Byl to jen kolaudační večírek. Moc to hrotíš.“
„Nejde jen o děti. Jde o to, že mě už vůbec nevnímáš,“ řekla jsem potichu.
„A možná ty nevidíš, že se někdy prostě musíš uvolnit...“ nadhodil.
Moje slova narážela na zeď. Přede mnou seděl muž, se kterým jsem sdílela život, a přesto jsem měla pocit, že mluvím s cizincem. Jako by už dávno odešel, jen si zapomněl sbalit věci.
Měla jsem toho dost
Ve středu odpoledne jsem si prostě zabalila. Potichu, bez křiku, bez scén. Naházela jsem do tašky pár svetrů, zubní kartáček a knížku, na kterou jsem nikdy neměla čas. Na kuchyňský stůl jsem položila vzkaz. Po tolika letech manželství jsem už s Tomášem ani neuměla mluvit.
„Tomáši, tohle nebyla jen jedna situace. Je to součet všeho, co jsi roky přehlížel. Nevím, jestli se vrátím. Potřebuju se nadechnout. Odjíždím. Prosím, nevolej mi...“ napsala jsem. Dívala jsem se na ta slova ještě chvíli, jako by snad mohla něco změnit. Pak jsem zavřela dveře a sešla po schodech s pocitem, že dělám něco nezvratného. A přesto se mi ulevilo.
Seděla jsem v autobuse mířícím do mého rodného města a zírala jsem z okna. Míjela jsem známá pole, zastávky s oprýskanými tabulemi, a v hlavě mi znělo jen jedno – udělala jsem správnou věc. Potřebuju klid. Mám dost toho, že jsem neviditelná, že se mnou jednají jako s přítěží.
Když máma otevřela dveře, na nic se neptala. Jen mě pevně objala. A poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že na mně někomu záleží...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
