Marie (61): Doufala jsem, že dcera bude v těžkých chvílích stát při mně. Místo toho jenom posílá peníze na pečovatelku

Když moje dcera Agáta odcházela na vysokou, byla jsem na ni neskutečně pyšná. Věřila jsem, že po škole si najde dobrou práci a postaví se na vlastní nohy. Měla jsem jen trochu obavu, jestli to zvládne. Vybrala si totiž opravdu těžký obor. „Biochemie má budoucnost, mami. V Česku nepotřebujeme další humanitní obory, ale biochemiky a ajťáky,“ řekla mi tehdy.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (54): Moje dcera chodí s mužem, který je starší než já. Celá vesnice si o nich povídá, to nedopadne dobře

Dcera byla vždycky plná elánu

Cokoliv Agáta dělala, dělala to s vášní. Tak to bylo i s koňmi. Když ji můj manžel poprvé posadil do sedla, mohlo jí být šest, sedm let, bylo hned jasné, že tohle je její svět. Rok před maturitou potkala Michala, který ji nadchnul pro chemii. Koně stále měla na prvním místě, ale pustila se také do chemie.

Agátu učení bavilo, žádný předmět jí nedělal problémy. Na třídní schůzky jsem nechodila s obavami, co mi řeknou učitelé. Naopak, sami se mi ozývali, aby mi pogratulovali, jak úžasné dítě jsem vychovala. Jen ta chemie jí zpočátku moc nešla. Ale nakonec se do ní ponořila a právě díky Michalovi ji zvládla. A tak se rozhodla jít studovat biochemii.

Nebylo to zadarmo. Potřebovala spoustu doučování, což stálo nemalé peníze. Manžel mě uklidňoval, že se to vyplatí. Že s jejím zápalem a pílí školu s přehledem zvládne. A měl pravdu. Agáta se učila, až se z ní kouřilo, a na vysokou se dostala bez problémů.

Na začátku prváku si sáhla na dno. Neudělala tři zkoušky, ale zvládla je v opravných termínech. Dokonce si udělala i kurz instruktorky jezdectví, aby si mohla přivydělávat.

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (54): Dcera žije s manipulátorem. Nechce, aby se s námi stýkala a já jen bezmocně přihlížím

Dcera se změnila

O prázdninách odletěli s Michalem do Anglie. On se po dvou týdnech vrátil, ona zůstala do konce září. Pracovala v jezdeckém areálu nedaleko Londýna. Když se vrátila, přivezla si slušné peníze. „Příští rok pojedu zase. Možná tam i zůstanu...“ svěřila se mi.

Srdce se mi sevřelo. „Jak jako zůstaneš? A co škola?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nějak to dopadne,“ mávla rukou, jako by o nic nešlo.

Na školu se sice vrátila, ale chodila tam čím dál míň. Zkoušky v zimním semestru ještě zvládla, jenže o studiu už moc mluvila.

„Proč se Michal už tak dlouho neukázal?“ zeptala jsem se jednou, protože jsem ho neviděla celé týdny. Také o něm Agáta přestala mluvit.

„Michal?“ zamračila se, jako by si vybavovala někoho dávno zapomenutého. „My už se nevídáme...“

Zkoušela jsem se opatrně vyptávat, co se stalo, ale to ji jen popudilo.

„Byli jsme spolu, už nejsme. A nechtěj po mně, abych ti o tom řekla víc, ano?“ řekla ostře. Byl to příkaz, ne prosba.

Na konci semestru si přeložila zkoušky. Bylo to kvůli kvůli kurzu jezdectví, který tentokrát byl v Německu. „Nemám čas na zkoušky,“ oznámila mi. Když viděla můj výraz, dodala: „Teď prostě ne. A navíc... je to můj život. Já si určuju, co budu dělat, jasné?“

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (66): Druhou lásku jsem našla až v důchodu. Dcera mi řekla, že už na to nemám věk

Manžel skončil v nemocnici

Agáta odjela do Německa a začala se nám vyhýbat. Jednou týdně poslala zprávu, že žije a má se skvěle. Kurz dokončila s vyznamenáním a hned dostala práci. „Tady si vydělám víc, než bych dostala doma,“ chlubila se.

Na zkoušky už nepřišla. Nevrátila se v říjnu ani v listopadu. Krátce před Vánoci můj manžel vážně onemocněl. Zbytek roku strávil v nemocnici. Když ho pustili domů, byla jsem zoufalá. Navenek jsem se snažila působit silně, ale stálo mě to spoustu energie. Měl potíže s mluvením, úplně ochrnul na levou ruku, levou nohu měl částečně nepohyblivou, nezvládal ani běžné věci, třeba osobní hygienu.

„Agátko, vrať se, prosím. Potřebuju tě, zlatíčko,“ prosila jsem dceru.

„Pošlu ti peníze na pečovatelku, ano?“ řekla naprosto klidně. V tu chvíli mi bylo jasné, že moje dcera se svého skvělého života nevzdá, ani kvůli nemocnému tátovi, ani kvůli zoufalé a osamělé mámě.

I když manžel naštěstí zase chodí, ruku má pořád nepohyblivou. Ale čím dál hůř snáším tu samotu, kterou nám nemoc přinesla. Manžel se uzavřel do sebe. Nechce nikoho vidět, ani s nikým mluvit. Dřív byl středem každé společnosti, miloval vyprávění vtipů a debaty o čemkoli. Teď koktá, zadrhává se, dlouho hledá slova. Jeho kamarádi k nám přestali chodit, náš společenský život skončil.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (60): Dělala jsem všechno pro to, aby moje dcera měla dokonalý život. Zradila mě, v osmnácti otěhotněla a dítě si nechala

Dcera se stěhuje hodně daleko

Když se Agáta před pár týdny objevila doma, byla jsem nadšená. Byla jsem si jistá, že se z Německa vrátila natrvalo. ​„Jaké máš plány, zlatíčko?“ zeptala jsem se.

„Mám práci v Kanadě. Je to fakt skvělá nabídka.“

„V Kanadě? Vždyť to je za oceánem...“ pronesla jsem vyděšeně. Ani stav jejího otce, ani moje slzy, nic ji nedonutilo zůstat.

„Tátu není potřeba ošetřovat. Zvládá to. A i kdyby ne, říkala jsem přece, že zaplatím pečovatelku.“

„Agátko, ale my tě milujeme. Chceme tě mít aspoň trochu nablízku... Klidě i v Německu.“

„Já vás taky miluju. A vždycky budu. Ale nezáleží na tom, jestli jsem v Česku, v Německu, nebo v Kanadě...“ dodala. A pak prostě odjela...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (65): Chtěli jsme, aby se naše dcera měla lépe než my. Dostala všechno, přesto se k nám chová hůř než k cizím lidem

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].