Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Milena jednoho dne převzala od kurýra tajemný balíček. To, co v něm našla, zničilo její manželství. Teď je sice sama, ale konečně se může věnovat věcem, na které nikdy neměla čas. A má pocit, že začala znovu žít.
Jsem vdaná pět let. Můj život se točí kolem práce, domova a manžela. Každý den u nás vypadal stejně - ráno jsme si spolu dali kafe a oba jsme šli do práce. Po návratu domů jsem vařila a starala se o domácnost. Mám ráda, když je doma útulno a uklizeno.
Kurýr přinesl tajemný balíček
Zrovna jsem přišla z práce, když zazvonil zvonek. Překvapilo mě, že je to kurýr, nic jsem si neobjednala. Podal mi malý balíček a odešel. Zavřela jsem dveře, přešla do obýváku a rozbalila balíček. Uvnitř byly dětské dupačky a lístek s nápisem: „Brzy budeme spolu, tatínku!“
Otevřela jsem pusu, neschopná uvěřit tomu, co vidím. „To je nějaký vtip?“ dostala jsem ze sebe po chvíli. Srdce mi bušilo jako o závod. Můj svět se začal hroutit.
Když můj manžel Petr konečně přišel domů, hodila jsem balíček na stůl. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl.
Podíval se dovnitř a v obličeji se mu vystřídalo zděšení a panika. „Já... já fakt nevím, co to je,“ vykoktal.
Zírali jsme na sebe, napětí v místnosti by se dalo krájet. V tu chvíli mi došlo, že nic už nebude jako dřív...
Už ho nikdy nechci vidět
„Opravdu netuším, co to znamená,“ zopakoval manžel, ale jeho slova zněla prázdně.
„Vážně?“ zasmála jsem se. „Kdo ti posílá dětský dupačky a takovej vzkaz? Kdo to je?“ vyštěkla jsem vztekle.
„Možná je to nějaký omyl...“ hlesl.
„Omyl?“ vykřikla jsem. „Největší omyl je, že jsem ti věřila!“ zařvala jsem a nenechala ho nic dodat.
Vytáhla jsem jeho tašku ze skříně, naházela do ní pár věcí a se zaťatými zuby zamířila na balkon. Jedním pohybem jsem to všechno vyhodila ven. „Zmiz z mého života!“ zakřičela jsem. Bylo mi jedno, že to slyší sousedé.
Petr stál jako zkamenělý, nevěděl, co dělat. V očích měl bezmoc, která mě v tu chvíli spíš znechutila. Přemýšlela jsem o našem manželství a o tom, co vlastně budu dělat dál. Pořád jsem nemohla uvěřit, jak rychle se nám život obrátil vzhůru nohama.
Přiznal se k nevěře
Druhý den ráno jsem se rozhodla udělat rázný krok. Vyrazila jsem do advokátní kanceláře probrat rozvod. Advokát, starší pán s klidným výrazem, mi trpělivě vysvětlil, jaké mám možnosti. Moc jsem ho neposlouchala, myslela jsem na to, že takhle jsem si svůj život nepředstavovala.
Ten den mi mobil nepřestával zvonit. Petr volal pořád dokola. Nezvedla jsem to. Odpoledne se odvážil přijít domů. „Mileno, musíme si promluvit,“ spustil prosebným hlasem hned ve dveřích.
„Opravdu? Po tom všem?“ odpověděla jsem ledově a přinesla mu ukázat rozvodové papíry. „Myslím, že bys měl mluvit spíš s matkou svého dítěte. Já už nemám co dodat.“
Petr se zhluboka nadechl. „Mileno... ona... Bylo to jenom jednou...“ dostal ze sebe.
To přiznání mě zasáhlo jako rána pěstí. Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak mě člověk, kterému jsem bezmezně věřila, mohl zradit.
Musím najít sama sebe
O pár dní později jsem se setkala s mou nejlepší kamarádkou Janou a všechno jí vyklopila. Ona mě vždycky uměla pochopit. „Vím, že je to těžké,“ řekla tiše. „Důvěra je pryč, ale to neznamená, že se ti musí zhroutit celý život.“
„Nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem bezmocně. „Celý život jsem si myslela, že Petr je ten pravý, že je moje druhá polovina.“
„Možná je čas zjistit, kdo jsi bez něj,“ navrhla opatrně.
Ten rozhovor byl jako malá trhlinka do nového světa. Do světa, kde bych mohla začít znovu. Pořád jsem byla ztracená, ale v jejích slovech se objevila jiskřička naděje, že tohle možná není konec, ale začátek. Pomalu jsem si začala budovat nový život. Každodenní rutina se pro mě stala terapií. Začala jsem drobnostmi - přesunula jsem nábytek v obýváku, vyměnila závěsy za světlejší, pořídila pár nových květináčů, které oživily byt.
Rozhodla jsem se víc věnovat práci. Přihlásila jsem se na kurzy, které jsem vždycky chtěla absolvovat, ale nikdy na ně nebyl čas. Objevila jsem v sobě sílu, o které jsem neměla tušení. Každý nový den pro mě byl výzvou, příležitostí znovu najít sama sebe.
Petr se mě ještě několikrát snažil kontaktovat, ale já ho nekompromisně odmítla. Věděla jsem, že musím postavit hranice a soustředit se na sebe. Bylo to těžké, samotu nemám moc ráda, ale pomalu jsem začínala chápat, že mě tohle všechno vlastně posílilo. Možná to není cesta, kterou jsem si vybrala. Ale je to cesta, po které teď musím jít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
