Facebook
Instagram
Sandra Pogodová je živel. Ne nadarmo se jí říká rusovlasé torpédo. Herečka je skvělá nejen na jevišti, ale také je neuvěřitelně vtipná, srdečná a pro peprné slovo nejde daleko. Nyní propadla kouzlu otužování, a aby se v době korony nenudila, napsala knihu.
Vášnivá, vtipná, srdečná a hlučná, taková je herečka Sandra Pogodová. Když už něco dělá, vždy do toho jde naplno. V dětství se styděla za svou obrovskou jizvu na čele a odvahu hledala v návštěvách večírků či na dně skleničky. Dnes se otužuje, nechodí k lékařům a žije zdravě. Jak sama v pořadu Na kafeečko své kolegyni Milušce Bittnerové prozradila, teď už je to úplně jiná Sandra než ve dvaceti.
Bittnerová: Sandra se právě nadechla, takže já ji tu můžu přivítat. Vítej, Sandro!
Pogodová: Nazdar Miluško, ráda tě vidím a jsem ráda, že jsme se mohly takhle sejít a nemusíme mít hadr na hubě.
Já jsem taky ráda, a to je asi tak všechno, co já vám stihnu dneska říct.
Mám si strčit duracellku a jedem?
Prosím tě, ty si ještě strč duracellku. Já si vůbec neumím představit, že ty bys třeba brala nějaký drogy na povzbuzení. (smích)
Já jsem teď s někým mluvila a oni se mě ptali na to otužování, co teď dělám, a já jim řekla, že to dělám, protože pak mám perfektní náladu. No a vedle mě seděla kamarádka, která se začala smát a říkala, prosím tě, já tě znám poměrně dlouho, mohla bys mi tedy ukázat, jak to vypadá, když ty máš špatnou náladu? Tak jsem jí řekla, že někdy mám špatnou náladu, jen to na mně asi není vidět.
K tomu otužování jsem se chtěla dostat, ale když už jsi s tím začala. Mluvíš, i když lezeš do té studené vody?
Já tam chodím s Nelou Boudovou a ta řve. Já spíš vyvalím oči a začnu se modlit, ale Nela řve. Já řvu tak po minutě ve vodě. Ono to totiž třeba řeže do krku, když plaveš ve Vltavě, která má asi 5 stupňů. Je to celkem masakr, ale musím říct, že opravdu vylezete ven a je to opravdu zdravé na imunitu a hlavně nemáte depresi, jste nakopnutí a plní energie. V té vodě nemáš čas myslet na voloviny, jen se soustředíš na to, aby ti neumrzla. (smích) Proto já plavu v plavkách, aby mi neumrzla soudružka. Třeba Honza Tuna, já ho prásknu, ten chodí plavat nahej a už po sto metrech řve, protože má nářadí úplně zmrzlý.
To ale není hezký pohled.
Tak já tam nechodím, abych na někoho koukala.
Tak proč jsi s tím začala? To přece není úplně normální.
No, letos se to tváří jako nový trend, což je super.
No právě, letos se člověk bojí říct, že se sprchuje teplou vodou. Když jdu přes Karlův most, už se jen dívám dolů, kdo tam zrovna plave. Kdy jsi s otužováním začala?
Začala jsem v květnu, ale předtím už jsem léta chodila plavat do Podolí do venkovního bazénu. Ten je ale vyhřívaný a má 26 stupňů. Vedle něj je ale ještě jeden bazén, ten je studený i v zimě a vždycky jsem tam zahlídla toho jednoho sólistu, jak tam plave. Tak se teď těším, až otevřou Podolí, protože tam bude ten sólista a já. No a když tedy v květnu bazény a sportoviště zavřeli, řekla jsem si, že se musím hýbat, že chci cvičit, plavat. Je to dobrý na psychiku i fyzičku. Takže jediná možnost byla koupat se v řece. Jenže v květnu mi to přišlo jako brutál, to bylo ještě moc studený, tak jsem začala studenou sprchou, abych pak mohla vlézt do té řeky. Je to dobrý i na imunitu. V květnu o covidu nevěděl nikdo nic, všichni něco plácali a já jsem říkala, že jediné, co pro sebe můžu udělat, je posílit svůj imunitní systém. Nechodím totiž k doktorům, vlastně k jedinému klasickému doktorovi, ke kterému chodím, je zubař. Ta první sprcha trvala asi tři vteřiny a já jsem tak řvala, že si sousedi asi mysleli, že mě někdo vraždí.
Přišli tě sousedi zachránit?
Ne, naštěstí chodí na rozdíl ode mě do práce. (smích)
Takže takhle jsi se tedy sprchovala.
Jo, ty tři vteřiny na začátku. Prosím vás, já vám chci zvednout sebevědomí, kdo to chcete zkusit! Lidi mi totiž píšou, jak jsem to dokázala, že oni, když šli poprvé, že strašně řvali. Si říkám, že jsem se snad měla natočit, jak jsem poprvé ječela. Pak už to bylo ale pět vteřin, pak deset. No a vydržet minutu pod studenou sprchou je neuvěřitelně dlouhý čas, není to sranda. Takže od května do srpna jsem se sprchovala doma a na konci srpna jsem se domluvila s Nelou Boudovou a přihlásily jsme se do otužileckého oddílu, takže jsme s Nelinou normálně registrovaní otužilci. Oni mají základnu v Braníku, mají tam takový domeček s kamínky, kde se můžeš zahřát. Jenže z rozhodnutí vlády musí být i domeček zavřený, takže my otužilci si děláme táborák na břehu Vltavy, a když vylezeme ven, tak se tam vyhříváme u ohně.
Kolik měla Vltava stupňů?
V tom srpnu měla asi 18 stupňů, to je tak nejvíc, co Vltava prý má. Jenže pak to šlo dolů. V jedenácti už to začalo být trošku nepříjemný. No a teď má Vltava 4 nebo 5 stupňů. Dávám to, ale pokaždé je to boj. Dřív jsem plavala kilák, pak půl kiláku a teď tam vydržím tak deset minut. Déle to ani neriskuju, mohlo by to být nebezpečné, jsem začátečník. Je to prostě ohromně zdravé. Pokud si dáš jednou týdně půst a budeš se chodit otužovat, nebudeš ve většině případů potřebovat vůbec doktory. Ale koukám, že pro tebe to asi nebude ta správná cesta. (smích)
Hele, ten půst by mi nevadil, ale ta studená voda. Já vás hlavně podezřívám, vás otužilky kolegyně, že vy máte ten radostný pocit hlavně z toho, že jste přežily těch deset minut ve vodě.
Jako jo, z části jo. Je dobrý, že při tom plavání to tělo vystavíš stresu, a když se ho zbavíš, tak ono automaticky vyplaví endorfiny. I kdybys tedy chtěla být plánovaně naštvaná, nemáš šanci! Vůbec to nejde! Takže pokud tě někdo naštve, skoč do studené vody.
Ty jsi buldozér, myslím to v dobrém. Ty prostě umíš vzít problém a s tou svojí buldočí povahou ho prostě dát.
Hele, ono to má dvě stránky, já dala lidem otevřít ten šuplík, kde jsem komik, ať si to užijí. Málokdo ale třeba ví, že já se hodně zajímám o historii, mám načtenou jak takovou tu oficiální, tak i utajenou.
Já si o tobě myslím, že jsi citlivá.
To já jsem, jenže Berani to mazaně maskují. Já vím, že můj největší problém je ten, že nemám trpělivost. Já bych třeba nikdy nemohla učit. Já bych je zabila, ty nebohé děti. Takže obdivuju všechny, co učí na školách nebo tak. Nemám trpělivost ani se sebou. Dokážu ale lidi nadchnout, to opravdu umím. Kdybys viděla, kolik ženských se díky mně začalo otužovat a jak je to nakoplo. Píšou mi. Teď mi třeba jedna napsala, že díky mně šla i Santiago de Compostela a teď se i otužuje. Tak jsem si řekla no super! Já už třeba těch věcí i nechám a lidi to dělají dál. Jak říkám, umím inspirovat lidi, ale nemám trpělivost, abych u toho vydržela.
Nezačalo to v dětství? Já jsem viděla tvoji 13. komnatu a jsi mi samozřejmě sympatická tím, že nosíš ofinu, já ji nosím taky a nosím ji proto, protože ji mám prostě ráda. A vůbec jsem netušila, že ty ji prý nosíš proto, že skrýváš jizvu.
Ano, je to tak. Nevím, jestli to kamera uvidí, ale ona je taková nenápadná. Jenže vysvětli někomu v šestnácti, že to je nenápadné. Jako dítě jsem se narodila s nádorem (hemangiom, postupem času narostl do velikosti mandarinky, pozn. red.), asi mi lezl mozek z hlavy, nechtěl tam zůstat, nebo nevím. Ve třech měsících se mi na čele udělala boule. Jenže protože to byl rok 1975 a neměli ještě zkušenosti s operacemi takhle malých miminek, tak se báli. Byla to velká krvavá boule. Říkali, že když na ni spadnu, mohla bych vykrvácet. Takže maminka měla chudinka do tří let strach, jestli přežiju, nebo ne. Ta duše se evidentně rozhodovala, jestli zůstane v tomhle těle, nebo ne, takže já jsem první tři roky neustále bojovala o život. Naštěstí si to teda nepamatuju, ale prý to takhle nějak probíhalo. Ve třech letech mi ten nádor odoperovali a mně zůstala veliká jizva. No a pak jsem přišla do puberty, bylo mi 16, chtěla jsem se líbit klukům a na čele jsem měla takovou jizvu. Teď chceš být herečka. No a princeznu s rozštěpem čela hrát nemůžu.
To je mi sympatický, protože jsi stejně jako já bez princeznovských rolí.
No to nechápu, proč ty, vždyť seš tak krásná, Miluško. Nádherná okatá blondýna!
Jednu jsem hrála, ale ta byla celou dobu zakletá a odmaskovala se na poslední tři minuty představení.
To je, jak když Linda Rybová hrála tu Aničku s lískovými oříšky. Jedna z nejhezčích hereček v České republice a oni ji nechají odehrát celou pohádku s nějakou gumovou ovcí na hlavě. Můžeš mi to vysvětlit? (smích)
Víš, co je na tom zajímavé? Že když jdeš na nějakou hereckou školu, tak má okolí kolem tebe pocit, že musíš být prostě krásná. Mně třeba tatínek říkal, že mě nemohou vzít, protože nejsem hezká. Tak jsem říkala, ale tati, tam potřebují i ošklivý, aby hráli, tak mě třeba vezmou. Takže pro tebe to bylo také těžké?
Nebylo pro mě těžké prosadit si to u rodičů, oba hráli ochotnické divadlo. Ale já jsem se špatně učila. Už od třetí třídy jsem chodila za školu, měla jsem trojky, prostě jsem byla, dneska se tomu říká ADHD, ale tenkrát se tomu říkalo lempl.
Nechtěla jsi tu jizvu přebít tím, že budeš raději hajzlík?
Ne, to ne. Mně ta jizva strašně vadila, připadala jsem si ošklivá. Připadala jsem si jako zrůda. Byla jsem jako Joffrey de Peyrac z Angeliky. A že to tak není, to prostě deseti dvanáctileté holčičce nevysvětlíš. Takže jsem nosila ofinu. Ale byla jsem prostě raubíř a nevydržela jsem sedět ve škole. Když byl nějaký zajímavý učitel nebo profesor, tak jsem to vydržela, ale ono jich za komunismu moc nebylo.
Nakonec jsi ale šla na konzervatoř v Praze.
Jo, protože tam se dělaly talentové zkoušky, takže tam to bylo poměrně v pohodě. Máma teda doufala, že se do Prahy nedostanu a že půjdu do Ostravy a že nade mnou bude mít tu ochrannou ruku. Oni mě ale ve čtrnácti letech vzali do Prahy a v podstatě dobře pro mé rodiče, protože já jsem byla jak z divokých vajec. Nastoupila jsem za komunismu a během dvou měsíců přišla revoluce. A tady to bylo, jako by vybuchla bomba, žádná pravidla nebyla. I na škole se to začalo měnit. Nám se třeba stalo, že přišla ruštinářka Šťovíčková a řekla nám, že nás odteď bude učit „anglištínu“. Takže jsem pak musela na rok do Ameriky, abych se naučila pořádně anglicky.
Pak začaly ty konkurzy a ty moje sedmnácti osmnáctileté spolužačky hrály ty princezny a já vždycky přišla na ten konkurz a vždycky jsem slyšela: Nezlobte se, ale vy nejste moc naivní typ, nebo typ na princeznu.
Nezlob se, ale ty jsi sexy zrzka, která líbala Tofiho.
Jo jo, mně se říkalo rusovlasý torpédo. (smích) No jasně, to byl můj první film. Bylo mi sedmnáct a byl to Kamarád do deště 2. Točilo se to asi na desetkrát a komparzisti mi to hrozně záviděli. Furt jsem slyšela, jak se mám, že líbám Sagiče.
Tys tam skvěle šilhala.
Přesně tak, kvůli tomu jsem tu roli dostala. To byly nejsnadnější kamerovky. Jsem tam přišla a Jaroušek Soukup se zeptal, jestli umím omdlít. Já na to jo, zašilhala jsem a flákla sebou o zem. A on říká, ta je výborná, té to dáme, a dostala jsem roli.
Co chlapi na konzervatoři?
Já jsem byla taková hodně, jak se to řekne slušně, promiskuitní.
Takže ti jizva nevadila?
Takové věci jsem v té době dělala za tmy. (smích) Teď za světla. Teď je to největší jízda za světla. Jsem dospělá, užívám si to a nestydím se. Já jsem se styděla, když mi bylo dvacet. Sice jsem měla ráda sex, ale styděla jsem se. Když si porovnám, jaký sex jsem provozovala ve dvaceti a jaký ve čtyřiceti. Pánové, jestli chcete dobrý sex, určitě nechoďte za dvacítkama. Musíte jít za nějakou babou, která už ví, je to daleko zábavnější. Jsi uvolněná a už to neřešíš. Ve dvaceti jsem furt myslela na to, jestli u toho vypadám dobře.
Hlídala sis i ofinu? Byl to opravdu takový mindrák, že sis ji hlídala i při sexu.
Jo, fakt byl, strašnej. Snažila jsem se, aby nebylo světlo. Byla jsem prostě nesebevědomá.
To muselo být těžký.
Hele, já jsem byla většinou dost opilá. (smích)
Takže to je cesta, jak se zbavit mindráku?
No, jedna promile a tradá! Ne, já jsem fakt byla hodně divoká a je dobře, že rodiče u toho nebyli, když jsem dospívala. Doslova a do písmene jsem jela sex, drogy a rock'n'roll. Myslím si ale, že když jsi umělec a je ti dvacet, tak to k tomu patří. Jakmile to ale začneš dělat po čtyřicítce, tak už, znáš to. Když se na nějakém večírku nebo dotočné válí ta dvacetiletá kolegyně pod tím stolem po třech rumech, tak je to roztomilý. Když se tam ale bude válet ta čtyřicetiletá kolegyně, tak to už roztomilý nebude, to víme všichni.
Tebe ale dost zachránilo, že jsi vypadla z Čech.
Ano, to byl jeden z důvodů, protože už jsem žila fakt divoce. V té době jsem hrála v Jesus Christ Superstar čtyři roky, z těchto let si v podstatě nic nepamatuju. Bylo to hodně veselý. V podstatě jsem pařila sedm dní v týdnu a měla úplně obrácený režim. Chodívala jsem spát v šest v sedm ráno a vstávala ve dvě odpoledne. Pak jsem si ale uvědomila, když jsem si nalívala k snídani Balantinku, že bych měla trochu přibrzdit. Bylo mi třiadvacet a na tom těle jsem ty čtyři roky brutální kalby fakt cítila. Říkala jsem si, že jestli na tomhle světě ještě chci chvíli pobýt, tak by bylo dobrý sešlápnout brzdu. V té době jsem měla milence Američana, tak proto jsem se rozhodla jet do Ameriky. Chtěla jsem jet legálně, tak jsem se přihlásila jako au pair. Čekala jsem ale půl roku na vhodnou rodinu, dala jsem si totiž podmínku, že chci do New Yorku do umělecké rodiny. To se podařilo. Byla jsem tam rok, a to jsem se fakt hodně srovnala. V té rodině jsem se starala o tři děti, proto teď děti nemám. Byla to výborná antikoncepce.
Jsi jedna z mála ženských po čtyřicítce, co si nestěžují na chlapy. Je ti opravdu dobře samotné?
Je obrovský tlak společnosti, když žiješ bez partnera. Je na tebe pohlíženo, jako že jsi chorá, že s tebou není něco v pořádku. Mezi třicítkou a čtyřicítkou je podle mě nejhorší období pro ženskou. Už nejsi úplně naivní a ještě nejsi ve skutečnosti úplně srovnaná se sebou, protože pořád ještě jedeš ten model, co si pomyslí okolí, jak budu vypadat, a strašně ti na tom záleží. Taky se očekává, že by sis měla najít partnera a založit rodinu, a ty, když to tak neděláš, tak se tě všichni ptají. Tak co ty? Kdy už? Plánujete? Máš někoho? Ve čtyřiceti, to je asi nějaký pravidlo, si lidi řeknou, už se jí neptejte, ona to nedala, třeba nemůže. Takže mám konečně klid od takových dementních otázek. Mně prostě nevadí, že děti nemám. Moje ségra má dvě děti a já ani nevím, kdy mají ty holky narozeniny, což je jasná známka toho, že jsem nulová matka. Tuhle jsme byli s kamarády na chatě a byly tam i děti. Už po dvou hodinách jsem říkala, ať jsou potichu, nebo do nich zapíchnu vidle. Já miluju děti, když vím, že za hodinu přijde jejich matka a vyzvedne si je. Možná budu za deset let litovat toho, že jsem děti neměla, ale přísahám bohu, že teď jsem spokojená s tím, jak věci jsou.
Související články
